V národním parku
Manuel Antonio chceme být mezi prvními. Otevírá se v 7,00, takže
se ráno zabalíme a po půl sedmé opouštíme hostel. Protože je
tento park hojně navštěvovaný a jeho součástí je i krásná,
písčitá pláž a navíc je velmi dobře dostupný z hotelů před
ním, již v sedm hodin je u pokladny víc jak padesát lidí.
Vyrážíme rychlým krokem, abychom získali náskok. Ovšem opět
je natolik vlhko, že si připadám jako kropící vůz. Park je
doslova park. Značené stezky, dřevěný chodník, u pláže sprchy
a toalety. Je to takové milé, odpočinkové místo, rozhodně to
není žádná divočina. Opice zde ale s jistotou ve volné přírodě
jsou. Máme možnost je několikrát pozorovat z blízka. Celkem
potkáme tři druhy, pamatuji si jen malpy kapucínské, pak nás
provázeli vřešťani se svým pověstným řevem, pak to byly
takové malé opičky, co mívali flašinetáři na flašinetu. U
pláže chvíli pozorujeme lenochoda, u košů somruje nosál. Máme
sebou plavky, tak se pokocháme zachovalou přírodou kolem moře
přímo z jeho vln. Při odchodu z pláže ještě pobaví nosálská
rodinka, která je na loupežné výpravě. Jeden z nich překvapí
turistku na dece a vytrhne jí z ruky sendvič. V tu chvíli celá
tlupa zdrhá i s kořistí do hloubi lesa.
Před polednem
opouštíme park a vydáváme se na cestu do Orosí, což je městečko
v horském údolí, odkud chceme navštívit sopku Irazú. Čeká nás
asi 200 km a musíme prokličkovat San José. Jenže tohle město je
přeplněné auty a má špatné značení. Není nic neobvyklého,
že zde průjezdem lze strávit klidně dvě hodiny. Na jedné
křižovatce se Marťa zeptá řidiče vedle stojícího auta na
cestu a on nás městem provede a ukáže směr. Projel s námi
zkratkami, které bychom těžko objevili a vyhnul se tak té
nejhorší zácpě. Ušetřil nám spoustu času a nervů.
Další hledání a
bloudění absolvujeme ještě v samotném Orosí, kde jsem zabukoval
hostel La Café, ovšem nemůžeme ho najít. I to nakonec z pomocí
místních, asi po hodině, zvládneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat