20.3. Jak to vidím já

Je neděle a na ostrově to není poznat. Čas tu má zcela jiný rozměr. Abychom neshnili, každé ráno kolem osmé opouštíme naší chatrč a vydáváme se z pustiny do jediné ostrovní vesnice, kde se dá ulovit nějaká snídaně, protože u nás kuchař přichází až kolem oběda. Je to procházka asi 4 km tam a zpět. Očividně nám to prospívá a je to vlastně součást denního programu. Po návratu Marťa většinou skončí na pláži a já se pohybuji mezi chajdou a pláží, sem tam. Válet se v písku není můj šálek kávy. Pozoruji tedy ještěrky a leguány, houpu se v síti a občas i usnu. V podvečer nám náš kuchař připraví vždy nějakou specialitku a buď potom jdeme znovu do vesnice, kvůli internetu, nebo už jen tak relaxujeme na verandě a pozorujeme cvrkot. Protože v sedm je tma jako v ranci, bývají večerní návraty z vesnice malým dobrodružstvím s čelovkama. V odrazu světla se třpytí stovky zadečků nočních pavoučků všude kolem a náhodný černý ostrovan dokáže ve tmě také pěkně vylekat. Zvykáme si velmi rychle na tento způsob zahálčivého života. Bez internetu, televize a telefonu, jen sami se sebou.