4.3. Arenal a Canopy

Nad ránem nás probouzí hustý tropický liják, ale je za chvíli po něm. Vzduch je svěží, teplý a vlhký. Park kolem sopky se otevírá v 7,00, z La Fortuny je to asi 25 km po krásné asfaltce, posledních asi 5 km je už jen polní cesta, resp. pralesní. Do parku je vstup 10 USD a je možné procházet po značených stezkách. Je zde několik vyhlídek na sopku Arenal, ale vrcholek je stále v mracích. Marťa měla včera štěstí a v jednu chvíli se mraky rozestoupily, a tak viděla sopku celou. Já zrovna psal.

Vydáváme se po stezce vedoucí k řece Arenal. Hned na začátku se seznamujeme s Nosálem, který dojídá zbytky pod krmítkem pro ptáky. Vůbec není plachý a nechá se zblízka fotit. Zřejmě je to nejfotografovanější Nosál ve volné přírodě. Pak už se stezka prudce svažuje k úpatí sopky mlžným pralesem a my máme možnost obdivovat to, čemu se říká primární prales, tedy bez lidského zásahu. Je tu opravdu vlhko a vše kolem bují, ptáci v korunách štěbetají. Zahlédneme veverku, která se nenechá vyrušovat při louskání nějaké bobule a za půl hodiny jsme u řeky. Tady stezka končí a musíme se opět vracet stejnou cestou nahoru. Vydáme se ještě k další vyhlídce na sopku, ale mraky její vrchol stále schovávají. Před obědem park opouštíme a vracíme se do La Fortuny do naší restaurace, kde si opět neskutečně pochutnáme a jdeme se na pokoj převléknout do dlouhých kalhot a trekových bot. Čekají nás Canopy.

Ve smluvený čas pro nás přijíždí auto a odváží nás do jiné části národního parku, kde dostáváme přidělenou průvodkyni Stefi a průvodce Bryana. Ještě si domluvíme fotografování a díky tomu, že jsem si sebou vzal málo peněz jen do kapsy, abych neztratil peněženku, domluvíme se s fotografem na podstatně menší částce. Jde s námi ještě jeden pár. Stefi nás oblékne do postrojů, dostaneme přilby, silnou koženou rukavici na brzdění a starý rozhrkaný autobus, opět školní, nás vyváží na kraj pralesa. Pak už pěšky stoupáme asi 1 Km k prvnímu stanovišti. Když vidíme ta natažená ocelová lana nad korunami stromů, někde určitě ve výšce až 100 metrů, chci to otočit. Dokonce i Marťa, která to celé zpunktovala, vyjadřuje obavy, že to byl asi blbý plán. Fakt to vypadá bláznivě! Ještě, že už jsem byl na WC. Dostáváme krátkou instruktáž, jak a kdy brzdit a jak to doručkovat, když nedojedeme. Brr! Marťa jde statečně jako první, prý kdybych odjel, mohla by podlehnout panice. Je zavěšena na lano a frrr, už sviští dolů. Pak jdu já. Stefi mě přicvakne karabinami na pojezd a za chvíli letím dolů také. Je to krása! Nad korunami velikánů pralesa, vítr sviští kolem uší, letím jako pták. Takových sjezdů je zde dvanáct. Nejdelší je dlouhý 980 metrů a nejvyšší 100 m. Nic podobného jsme nikdy nezažili. Adrenalin se nám postupně rozlévá do krve a euforický pocit znovu nabyté mladosti z celé záležitosti dělá snový zážitek. Sjíždět 1 Km po laně nataženém nad pralesem a nad vodopády ve výšce od 60 do 100 m je nesdělitelný zážitek, ale i ten končí a my scházíme opět dolů, do indiánské vesnice Maleku, kde mají místní indiáni shop s jejich uměleckými předměty. Dostáváme ochutnat jejich nealko nápoj a naučíme se pozdrav kapi kapi. Aby nás provázelo štěstí, máme každého pozvat k nim do vesnice. Tímto tak činíme.

Loučíme se z bezva průvodci, ještě počkáme na vypálení DVD s našimi fotkami a vracíme se do hotelu. Ještě dlouho jsme v euforii. V recepci domlouváme na zítra vyjížďku na koních kolem sopky a snad uvidíme i motýlí farmu a nějaké krokodýly. Co víc chtít? Pura vida Costa Rica!