29.2. Napříč Panamou

Ráno, po včerejším vyčerpání z ďábelského panamského slunce, je velmi pomalé. Rozbolavěly se odřeniny a kůže je na některých místech dost zarudlá a každý krok je bolestivý. Jsem spálený vlastně jen za krkem a na nártech, ale stačí. Marťa je v pohodě, alespoň to tvrdí. Řeší to Brufen, abych mohl vůbec odjet. V 8,00 odjíždí mikrobus od místního supermercada do Las Tablas, kde cca po tři čtvrtě hodině jízdy musíme přestoupit na další mikrobus do Chitré. Spojení se nám daří navazovat tak, že jen přestupujeme z busu do busu. Z Las Tablas je to zase jen tři čtvrtě hodiny, jízdné je asi 4 USD. Z Chitré na bus terminálu de Herera máme zase štěstí, přestupujeme rovnou na stejném terminálu do busu do Santiaga, cesta asi hodina a půl a v Santiagu honem na další přestup, za dvacet minut odjíždí autobus do Davida, což je druhé největší město Panamy, odkud se přejíždí po Panamerika's highway do Costa Ricy. Cesta do Davida trvá asi 5 hodin v šíleném autobuse bez klimatizace s otevřenými okny. Připadal jsem si jak v sauně, kde mi do obličeje z každé strany někdo fouká horký vzduch z fénu zapnutého na plný výkon. Ale to ještě není konec. Plánujeme, že po příjezdu proběhneme Davidem a najdeme nějaké elektro, kde bychom mohli koupit nějaký fotoaparát. Jenže okolí autobusového terminálu v Davidu je rozpálené tržiště, nic přívětivého. Vyptáváme se, kde je centrum, z batohy na zádech se prodíráme tím mumrajem, všude odpadky a auta. Nakonec skončíme v prodejně s mobilními telefony, těch je tu nejvíc, kde dostaneme informaci, že v centru města foto prodejnu nenajdeme, že musíme do obchodní zóny, která je místním autobusem, opět mikrobus, a že je to asi 15 min. Hledáme stanoviště busu, nacházíme a vyrážíme. Ptám se místních, kde to je, kde máme vystoupit a oni nás upozorní. Ale průvodčí, že ne, že tady ještě ne, protože jsme mu řekli cílovou stanici, tak myslí, že jedeme tam. Než se domluvíme, jsme asi o pět stanic dál a musíme se vracet. Tentokrát už najisto, nacházíme velký obchod Pana Foto a úspěšně pořizujeme digitální fotoaparát, vodě odolný! do 8 metrů! Honem zpátky na terminál a na autobus do Boquete, opět asi hodinu a půl jízdy. Starý školní autobus je při našem příchodu zcela zaplněný, ale průvodčímu to nevadí. Strká nás dozadu, pak ukáže na jednoho cestujícího aby se zvedl a pustil mučačitu sednout mezi. Marťa nechce, ale je to příkaz. Sedí mezi dvěma chlapama a já na sedačce za ní, taky s dvěma, ale na kraji, na půl zadku, stejně jako ten přede mnou, co se musel zvednout. No, bylo nám ho moc líto, celou cestu se kroutil, protože na sedadlo se vejdou tak max. dva evropské zadky. Za chvíli mi už bylo líto i mě samotného, protože po celodenním kodrcání ještě sedět na půlce zadku...

V šest večer jsme konečně v Boqute. Horské městečko v blízkosti vulkánu Barů má konečně příjemný ráz panamského venkova. Je tu citelně chladněji, musíme vyndat mikiny. Po deseti hodinách cestování jsme na kov, oteklé nohy jak konve a teď ještě najít ubytování. Martinka se svým Lonely Planet má tip, já ten hostel vidím hned padesát metrů od nás na náměstíčku. Tohle musí vyjít! Dál už se nedoplazím! Vyšlo to, hotel Mamalena má volný pokoj. Jsme zachráněni! Backpacker's navždy!

28.2. Sbohem, Sony!

Je krásné ráno. V 7,00 již snídáme pod košatým mangovníkem a po snídani se přesouváme na pláž Iguana místním taxi za 2,50 USD. Je to asi 4 km, ale pěšky se nám to jít nechce. Na pláži musíme chytit nějakého rybáře, ti prý vozí turisty na ostrov Iguana, což je rezervace s bílou pláží. Místní cestovka chce za převoz 70 USD na osobu, rybáři 70 USD za člun. Když někoho seženeme k sobě, ušetříme. Musíme mít sebou pasy nebo jejich kopie pro strážce ostrova, kde ještě zaplatíme 10 USD za osobu.

Na pláži Iguana se nám hned nabízí příjemný starší rybář, a že už tam má jednoho turistu. Seznamujeme se s mladým Kolumbijcem, což je výhoda, protože umí španělsky i anglicky, takže domluva s rýbářem je bez problémů. Moře je v přílivu, vlny ideální pro surfaře a my nasedáme v plovacích vestách na šestimetrový člun. Letos jsem vybaven, mám žvýkačky proti mořské nemoci, a tak žvýkám jako kráva o život. Protože jedeme proti vlnám a větru, cesta trvá asi 40 min a toro rodeo je proti tomu legrační natřásání. Překonáváme dvoumetrové vlny a skáčeme do dvoumetrových prohlubbní. Žvýkačka je super! Bez ní bych byl po deseti minutách v bezvědomí a musel by pro mě přiletět vrtulník. Rybář – el kapitan, bravurně kličkuje mezi vlnami a nehne brvou. Martinka s Kolumbijcem vypadají, že se jim to líbí a v záplavě sprchy mořské vody živě konverzují. Na ostrově vystoupíme ze člunu a jdeme se zapsat ke stráži. Protože na ostrově není žádný servis, vezeme si 5 litrů sladké vody. Tedy el kapitán s ní právě odjíždí! Běžím zpátky do vody a mávám na něj a ukazuji, že piji. Pochopí to! Vrátí se a jsme zachráněni před potupnou smrtí gringos.

Ostrov Iguana má asi 1 km x 0,5 km. Jsou na něm v podstatě dvě bílé pláže, jinak je to rezervace s hnízdištěm ptáků. Skoro nikdo tu není a hlavní pláž je dostatečně velká, abychom měli svoje soukromí. Jdeme se podívat na protější stranu ostrova, kde je menší pláž sevřená mezi pobřežními hladkými a černými skalisky. S kamerou v ruce ochutnávám louži ve skále, je to takové příjemné minijezírko a už se vidím, jak se v něm cachtám. První krok je jako „koleda, koleda Štěpáne..“, nohy nahoru, hubou dolů. Instinktivně dávám ruce před sebe. Obě. Naše drahá Sony kamera se koupe v Atlantiku. (Ondro, promiň, že jsem ti hudroval, když jsi utopil tablet.)

Sice jsme hned vyndali baterku, opláchli sladkou vodou a nechali na sluníčku vysychat, ale přestože jsem jí odpoledne na pokoj rozebral, díky šroubováčku pana domácího, zřejmě odešla do věčných lovišť. Poslední naděje je servis v Praze. No, a abychom to měli ještě veselejší, spálili jsme se jako dvě topinky v topinkovači. My jsme tedy duo.

27.2. Pedasi

Vstáváme opět brzy, abychom se přesunuli Metrem na autobusový terminál a mohli v 7,00 odjet autobusem do Las Tablas za necelých 10 USD pro jednoho. Autobus je pohodlný, po dvou hodinách jízdy zastavuje na přestávku v městečku Anton, kde je fantastická vývařovna a to nás uklidňuje, že v Panamě se opravdu dobře jí. Po dalších dvou hodinách jízdy jsme v Las Tablas, kde musíme najít bus do Pedasi. Umíme blbě španělsky a v pokladně zase vůbec neumí anglicky. Marťa odchytává mladou Rakušanku, u které vidíme, že španělsky válí a ta se doptá pokladního a ještě má Lonely Planet s mapkou, kde je vyznačené místo odjezdu autobusů do Pedasi. Je to asi 15 min pěšky, stačí se vydat z autobusáku přes hlavní silnici pořád rovně a lidé nás na dotaz vždy nasměrují. Nejde o žádné autobusové nádraží, je to jen stanoviště mikrobusů v ulici, kde jsou stále připraveny vozy, s nápisy cílového místa, a odjíždí cca po 40 min. My si těch 40 min. počkáme a mezitím nasáváme atmosféru a místní lidi. Moc nemáme představu, kam dojedeme a kde se ubytujeme, ale v Pedasi mají být krásné pláže. Chceme si dát alespoň jeden den klid, protože stále ještě aklimatizujeme a Marťa je po prodělané viroze z Prahy pořád rychle unavená.

Do Pedasi je to necelá hodina jízdy za necelé 3 USD. Vystoupíme před hostelem Dim's Hostal, který je přímo na příjezdové silnici. Máme štěstí, jeden pokoj mají volný. Bereme 2 noci a můžeme jít na oběd, protože je teprve 13,30. Místo, kde se dobře najíst místního jídla, nám doporučí sympatický recepční, Venezuelan, a dá i další cool rady na další dny. Jídlo je opravdu skvělé a k tomu na výběr ze šesti druhů ovocných shake's. To místo se jmenuje Chichemito, dle tradičního nealko nápoje, něco z ovoce, zítra to musíme ochutnat. Je to za rohem. Dnes už ale jen odpočívat a aklimatizovat, žádný pochoďáky!

26.2. Panama City a Canal Panama

Ráno budíček v 6,00 abychom stihli dojet Metrem na Albrook a zjisttit bus směr Miraflores, což je zdymadlo panamského průplavu. Protože v Metru není možné si koupit Tarjetas – nabíjecí kartu na dopravu, pronikáme do něho tak, že okouníme u turniketu až se nám jedna místní paní nabídne, že nám vstup uhradí ze své karty. Metro stojí jednorázově 0,35 USD a nic po nás nechce. Ještě nám dá informaci, kde si kartu koupíme na autobusovém nádraží. Při výstupu z Metra opět potřebujeme kartu, aby nás turniket pustil, což už sice není placené, ale opět nepříjemné, tam stát a dělat blbce. Opět se nám místní nabídnou a vypustí na svou kartu. Na nádraží hned kupujeme svou, stojí 2 USD a nabíjíme. Autobus do Miraflores jezdí každých 40 min. A na nástupišti to není nijak označené. Nekonečné fronty, stále přijíždí a odjíždí autobusy a je potřeba se ptát. Marťa stojí ve frontě a já nevím,, že už má správnou informaci, tak zjištuji na informacích, odkud náš autobus jede. Dostanu úplně blbou informaci a vytáhnu Marťu z fronty. Když zjistíme, že tam asi náš autobus nestaví, musíme se vrátit na původní místo. Trochu zmatkujeme, no. Když přijede náš bus, nastupujeme, jízdné je 0,25 USD a asi za 20 min. jsme u zdymadel. Otvírají až v 9,00, vstupné je 15 USD. Třičtvrtě hodiny si počkáme, turisté pomalu přibývají, ale u pokladny jsem druhý. Zkoukneme průjezd záoceánského trajektu, 3D film o budování kanálu, muzeum a už tu začíná být narváno. Tak zpátky do města!

Kolem jedné už obědváme zpátky na Albrooku, Metrem zajedeme mezi mrakodrapy, projdeme kousek promenády kolem moře a vracíme se k hotelu. Zjistíme, že máme stanici Metra hned za rohem, což je milé a bude se hodit při odjezdu. Odpo na pokoji naplánujeme přesun na zítřejší den, dojedeme znovu na Albrook dvě stanice Metrem ověřit spoj, zpět Metrem do Casco Viejo nakoupit a za tmy se vracíme na hotel. Ta naše čtvrť fakt vypadá divně, ale velká policejní stanice je hned ve vedlejším bloku od hotelu, tak se cítíme docela bezpečně. No, ale o půlnoci bych se tu z peněženkou a kamerou v ruce neprocházel.

Ten časový posun -6 hodin, vysoké teploty a nachozené km dělají své. Je 21,30 místního času, doma 3,30 a jsme fakt mrtví. Dobrou noc!

25.2. Obchvat z leva

Termín pro potvrzení letu máme do 6,45. V 6,30 jsme už zase na letišti v Miami. Budeme dělat, že jdeme jen potvrdit let. V nejhorším se vytasíme s falešnou nepotvrzenou letenkou z Panamy. Úřednice je milá, s Martinkou si pěkně povídají, já se usmívám, jakoby nic. Jenže je nějaký problém. Paní si pořád jezdí prstíkem po monitoru a něco jí nehraje. Aha! Všimla si! Prý nemáme potvrzený odlet nebo odjezd z Panamy. Teď přichází naše chvíle!! Marťa jistě vytahuje můj noční výplod. Po krátkém scanu, je potvrzeno. Úřednické razítko zpečeťuje naší akci a jsme propuštěni. Trochu podvod, hned zítra ten let zruším, ale účel je splněn. Odlétáme opět s půlhodinovým zpožděním, ale teď už je to jedno. Zhruba za 4 hodiny nás bude vítat Panama City!

V Panama City na imigračním to nakonec byla výhoda, že už náš pseudoodlet letecká společnost uvedla do systému. Imigrační úředník sice Martinku zkoušel z přesného počtu dní do opuštění země, ale není blbá, počítat umí. Dostáváme razítko a jsme volní.

Z letiště jdeme dle Lonely Planet na hlavní silnici, chytáme autobus do centra za 1,5 USD a brzy nacházíme náš druhý zamluvený hotel na Av. Cuba. Hotel Lisboa je ve čtvrti Calidonia, což je sice na první pohled divná čtvrť, ale máme to na všechny strany blízko. 35 USD za noc plus 3 USD taxa a po vysprchování hned na průzkum. Projdeme se po Casco Viejo, objevíme Metro a systém dopravy po městě, autobusový terminál Albrook, odkud jezdí autobusy dál do Panamy. Prostě jsme toho zvládli dost na to, abychom už ve 21,00 zařezávali v posteli. Usnout nám trvalo asi tři minuty.

24.2. Odlet a dolet

Není nad to si přivstat, když se letí do USA. Máme být ve 4,00 na letišti, tak jsme tam. Naše odbavení je ještě uzavřeno, tak do pěti čekáme. V 7,00 bez problémů odlétáme do Londýna, odkud máme odlet do Miami za tři hodiny. A tam to začíná. Náš let je opožděn o 1,5 hodiny. V Miami máme na přestup do Panama City asi 2,5 hodiny. Když poletíme rychle, mohli bychom tu ztrátu dohnat a vše stihnout. Nervozita stoupá, ale jsme optimističtí. Hahaha! Letadlo v Miami dosedá v 17,00 místního času, náš odlet je v 18,00. Pořád to vypadá nadějně, hlavně se nezdržovat a běžet rovnou na imigrační. Jenže nás nepouští na gate. Letiště je z nějakého důvodu přeplněné, a tak další hodinu strávíme v letadle. Vypustí nás v 18,00 a to už nemá cenu nikam spěchat. Zabukovaný hotel se snídaní je v trapu a musíme jít řešit nastálou situaci. Nacházíme přepážku American airlines a dozvídáme se, že můžeme letět náhradním letem ráno v 9,00. Jen musíme doložit, jak se hodláme dostat z Panamy. Odlet z jiné země nikoho nezajímá. Do rána to máme dokladovat. Dostáváme každý voucher na 12 USD na večeři a 7 USD na snídani a hotel. Proč to po nás amíci chtějí? Proč nám nedají letenku, kterou máme zaplacenou? Další komplikace. Na hotelu rejdím po Googlu a hledám informace. Naše ministerstvo zahraničí o ničem takovém neinformuje, ostatně jako vždy. Tam info nedostanu. Hledám v cestovatelských blozích a jediné, co se nabízí je, falešná letenka z Panamy. O.K. Zabukuji letenku, s omezenou rezervační dobou a vytisknu itinerář letu. Je už hodně po půlnoci, když omdlím vedle dávno vytuhlé Martinky, na sladké tři hodiny spánku.

Cestovní horečka stoupá

     Finišujeme! Naše nové, lehké, trekové boty zn. Keen už se samy obrátily špičkama ke dveřím. Za pár dní, 24.2.2016, vyrážíme prozkoumat další část centrální Ameriky. Těšíme se na vulkány, džungli i karibské ostrovy. Backpackerské (baťůžkářské) cestování jsme si zamilovali. Minimum věcí, za minimum peněz, maximální zážitky. Tak tedy z Panama City směr Managua a uvidíme...