Slíbená sleva 5
USD za noc byla dodržena, loučíme se tedy s překrásným místem
Chico Largo. V přístavu jsme včas, vyřídíme nezbytné formality
v kanceláři, zaplatíme ostrovní poplatek a přesto, že jsme
úplně mimo, jestli máme zaplacenou cestu zpět nebo ne, v
kanceláři nám to pěkně znovu vysvětlí, i když jako gringo
chci zaplatit znovu, smějí se, že je vše O.K. Hned vedle přístavu
stačíme v klidu posnídat a zjišťujeme, že ceny jsou tu ještě
nižší než ve vnitrozemí. Jsem rád, že jezero je klidné dnes
to asi zvládnu bez nevolnosti. Nalodíme káru a trajekt hned odráží
od břehu. Marťa si všimne, že s námi nastupují dva mladí lidé,
ve věku našich dětí. Dívka jde o berlích, na noze ortézu.
Chlapec jeden velký batoh na zádech, druhou krosnu na břiše.
Úrazy na cestě, to je hodně nepříjemná záležitost. Cítíme s
nimi.
Po přistání, kdy
již opouštíme přístav na pevnině, Marťu opět upoutá ona
dvojice. Nesvezeme je? Když se na mne tak žádostivě podívala,
nemohl jsem odmítnout. Chlapec s dívkou nevěřícně naší
nabídku přijali. Po cestě vyšlo najevo, že jsou z Bavorska. Jsou
tu 14 dní a ještě mají 14 dní před sebou. Jedou opačně než
my. Děvče si hned druhý den při špatném šlápnutí zlomilo
nějaké kůstky v nártu. Protože je v Nikaragui bezplatné
zdravotnictví, nevěděli jsme, že i pro cizince, museli si
zaplatit jen berla a ortézu. Jsou velmi milí a těší se z toho,
že se vezou v autě s klimatizací, protože cestují jako
backpackers s omezeným rozpočtem. Na měsíc prý mají jen 700
USD. Jsou jako Ondra s Terkou. Nabízíme jim, že je odvezeme až do
jejich hostelu, který leží v městečku u Atlantiku, San Jose del
Sur, což je asi 30 km opačným směrem, než jedeme my. Jsou
šťastní, tak jim ještě říkám, že na cestě se mají dělat
dobré skutky, aby se cesta dařila. Asi za 15 min. se od zadního
kola ozve rachot. Vystupuji z auta se slovy „doprdele“ a ze
zadních dveří se vrávorá ven děvče se slovy „shit“.
Zastavujeme a ano, zadní kolo je prázdné. No, není to problém,
rezervu máme, jdeme na to! Cože? V autě není hever! Jsem fakt
dobrej, ale tu káru nenadzvednu. Marťa stopuje a hned druhé auto
jí zastavuje. Zatímco já povoluju šrouby, chlapec vyndavá
rezervu z kufru, Martinka zmermomocní zastavivšího řidiče, aby
nám půjčil hever. Ten se slovy, že tu věc v autě někde má,
ale že to nikdy nepoužil, přináší cosi, obalené rzí. Naštěstí
to rozpohybuju, je to hever! Pak už to jde ráz na ráz, jako ve
stáji F1. I Nikaragujec prohlásil, že už alespoň ví, jak se ta
věc používá.
Vysazujeme mláďata
u jejich hostelu a jedeme zpět na Granadu. Máme v plánu se rychle
ubytovat a ještě stihnout park Masaya s aktivním vulkánem. Už z
dálky se mi zdá, že se z toho kopce kouří. Když se nám podaří
najít vstup do rezervace, strážce nás tam nepustí. Sopka prý
nemá dobrou náladu. Teď je to příliš nebezpečné a vypadá to,
že bude zlobit tak měsíc. Zajedeme tedy alespoň do městečka
Masaya, odkud je z nábřeží na kouřící vulkán hezký výhled a
uděláme pár fotek. Vjedeme i do centra, kde chceme znovu navštívit
tržnici, že zde povečeříme, ale tam narazíme na týpka, který
nám chce za úplatu hlídat auto. Navrhuje 100 Cordobas za hodinu.
Vysmějeme se mu, parkování je zde volné, ale musíme to místo
opustit, protože je zkušenost, že když se nezaplatí, něco na
autě poškodí, aby jako zelenáči dostali lekci. V Masaye je
zrovna špička, centrum jídelnami nepřekypuje, už jsem z toho
všeho dnes vystresovaný, chci z toho města vypadnout, chci už
neřídit, na slunci je pořád kolem 40 stupňů, chci relax. Jenže
jak se z toho přeplněného města dostat? Nikde žádné
ukazatele, tak se proplétáme uličkami, troubení, motorky, lidé
vrhající se do silnice, prostě chaos. Když se vymotáme, jsem na
už na šrot. Jenže se chceme najíst. Mám blbý nápad, že se
najíme v centru Granady. Ještě blbější nápad je, že tam vjedu
autem! Stejná situace, navíc se dostanu za nějakým taxíkem na
největší tržiště. Pro představu, pražský Havelský trh,
dlouhý asi 2 km a tam popojíždíme, mezi trhovci a davy, my! Když
jsem to konečně projel, ještě jsem zajel do nějakého gheta, kde
už nebyla ani silnice. Opět se vymotáváme z toho bludiště
neznačených ulic, ale protože Granadu už trochu známe, nakonec
se vymotáme. Moje nervy jsou na zadní kapotě, na palubě je dusno.
Protože cítím odpovědnost za pravidelnou stravu, vydáváme se
ještě jednou do centra, tentokráte pěšky. Zítra bude líp!
Žádné komentáře:
Okomentovat