Letenku ze San Jose
do Managui se mi nakonec pomocí emailového kontaktu podařilo z
prodejcem zakoupit. Problém byl v tom, že letecká společnost
zkrátila o jeden den dobu rezervace, tedy platba za letenky došla o
den později. V těch časových posunech se tomu vlastně nedalo
zabránit, ale agentura v Čechách, kupuji jen u Student Agency, nám
vyšla vstříc a letenku zajistili. Opouštíme tedy Costa Ricu a
jsme plní očekávání, co nás čeká na další cestě. Costa
Rica byla skvělá, rozhodně nám nepřišla drahá, jak všichni
straší. Přirovnali bychom jí k Mexiku. Lidé milí, vstřícní,
nápomocní, pár španělských slovíček navazuje srdečný
kontakt. A to my už umíme, navíc Marťinka tenkontakt navazuje z
okénka auta s lidmi na ulici, jejím obligátním „olá, porfavór
…“. Jsem samozřejmě lepší španělštinář, ale nechávám
jí, hrozně jí to baví a ještě ke všemu mi v autě pořád něco
předčítá z Lonely Planet nebo něco komentuje. Fakt si za tím
volantem ani na chvilku nemůžu zdřímnout.
Ráno tedy vracíme
naše costarické autíčko, které dobře sloužilo, do půjčovny.
Překvapí nás obsluha, když chce kreditní kartu, abychom
zaplatili. Myslíme, že už máme vše zaplaceno, tak nás oba
polije studený pot. Chvíli trvá, než si vše vysvětlíme,
doposud jsme opravdu nezaplatili, částka byla pouze blokovaná na
našem účtě. Super!
Za chvíli nám to
letí, tak honem k odbavení. Snad tam ty letenky opravdu budou!
Chvíle napětí a … jsou! Jsem dobrej! Usměvavá, sympatická
mladá slečna u odbavení hltá můj outfit (i mě, samozřejmě),
takže když už vycházíme z letiště ještě na poslední doušky
costarického vzduchu, vidím jí, jak za mnou běží. Hodně se na
mě směje a něčím mává. Aha, naše pasy! Jak jsme je tam jenom
mohli nechat?
Let trvá něco málo
přes hodinu menším letadlem, při startu to trochu hází, ale pak
už je to let příjemný, dokonce i s občerstvením. Po přistání
v Managui má již Martinka připravený itinerář úkonů, které
musíme zvládnout. Je systematická. Nejdřív musíme najít
terminál vnitrostátní přepravy, který je vedle budovy hlavního
terminálu. Později zjistíme, že jsou to dveře č. 3. Tam musíme
u společnosti La Costeňa zakoupit letenky na Corn Island, ranní
let tam 16.3. a odpolední let zpět 23.3. Potom musíme najít
bankomat, abychom vybrali místní měnu. Pak musíme najít nějakou
autopůjčovnu a půjčit káru. Naše společná, sehraná činnost
přinesla ovoce. Do dvou hodin po přistání sedíme v Toyotě Yaris
a uháníme směr Granada, kde jsem zabukoval hotel El Internacional.
Prostě žádný problém! Jsme z toho trochu excitovaní, protože
na bezproblémové situace nejsme poslední dobou zvyklí. Když
najdeme náš hotel, který je kousek od centra a vidíme hotelový
interiér a náš pokoj před malým bazénem, jsme nadšení ještě
víc. Tak tohle je Granada! Ceny přívětivé, spíše nízké, lidé
opět milí a přátelští.
Ubytujeme se a jdeme
hned na průzkum do města. Nádherná koloniální architektura mě
nutí stále něco fotit. Zajdeme do prodejny Eskimo, kde nám
udělají zmrzlinový shake, luxus, a v podvečer sedíme na
centrálním náměstí pod stromy, kde řvou nonstop ptáci jak z
hororu, v místní restauraci a dáváme si tradiční nikaraguiské
jídlo, nevzpomenu si na název, ale byly tam vepřové, vypečené
kůže. Chtěli jsme si to vyfotit, ale chuť zatemnila mozek a
vzpomněli jsme si, až když jsme si všimli, že si to fotí i
místní turisté. Tak tedy příště. Večer si zaplaveme v
bazénku a vychutnáváme stylově romantické prostředí našeho
hotelu, kde jsme snad jediní ubytovaní. Nebo už možná všichni
spí.
Žádné komentáře:
Okomentovat