Boquete v 5,55 hned
za hotelem Mamalena, který nám poskytl poslední útočiště v
Panamě, čeká ranní školní autobus, který nás odveze zpět do
Davida. USA vyřazené školní autobusy, které známe s filmů tady
jezdí jako linkové. Tento je napucovaný, řidič si ještě dává
kafe u stánku, tak si jdeme sednout dozadu, abychom měli přehled.
To byla chyba. Bus asi neměl žádné tlumiče a moje žvýkačky
proti mořské nemoci jsou v batohu, v zavazadlovém prostoru. Jízda,
něco málo přes hodinu, byla po ránu pro můj prázdný žaludek
jako jízda v tanku. Všechno se na mě třáslo ještě půl hodiny
po vystoupení na terminálu v Davidu, kde jsme našli pokladnu pro
mezinárodní autobus do Costa Ricy a čekali na její otevření.
Jede nám to v 8,30, pokladna se otevře hodinu před odjezdem.
Nakonec se otevírá půl hodiny před, je nás tu pět a půl a
jeden místní, nesympatický stařík, by chtěl předbíhat. Rázná
Kostaričanka se ohrazuje, brání svou pozici, ale já jsem u
pokladny první a nehodlám se pohnout. Cesta David – San Jose v
Costa Rice stojí pro jednoho 22 USD, luxusním pohodlným autobusem
a trvá asi 6 hodin. Prostě cestovatelský luxus s řidičem, který
vypadá jako náš herec Klepl a je velmi příjemný a ochotný.
Letenka by byla mnohonásobně dražší a čas by nám to vzalo
podobný, takže jsme nakonec spokojení.
Po cestě proběhne
policejní kontrola pasů a za necelé dvě hodiny jsme na hranicích.
Na panamské straně musíme vystoupit a se zavazadly nás zavřou v
prohlídkové místnosti s ostrahou. Všechna zavazadla na stoly a
pohraniční policie čte jména ze seznamu a musíme se hlásit. Pak
postupně prohlíží zavazadla. Po této prohlídce můžeme jít na
imigrační, otisky, foto, razítko, téměř žádné otázky a šup
pěšky na kostarickou stranu asi 500 metrů. Tam nejprve imigrační,
stejný postup, po Martince ani nechtěli otisky, mě si i nafotili.
Kupodivu se nás neptají na letenku, tak procházíme. Pak nás čeká
v uzavřeném oploceném prostoru opět prohlídka zavazadel pod
kontrolou celníků. Když vidím, jak cestujícím před námi
vyhrabávají kufry a prohlíží i obsah pouzdra na brýle,
představuji si, jak vypakováváme naše naštosované batohy a už
to nedáme zpátky. Celník chce, ať jdeme na neskutečně zaprášený
stůl, to odmítáme společným „fůůůj“, což pochopí a
začíná se věnovat batohu Martinky. Když vidí její pečlivě
poskládaný obsah, nejde moc do hloubky. Já se snažím servilně
poklonkovat staršímu celníkovi a podstrkuji mu pas a deklaraci a
vyslovuji španělská slovíčka, která mi utkvěla v hlavě.
Zřejmě to zabírá, protože do mého batohu už se jim nechce a
mladší celník zdvihá palec, jako že O.K., že můžeme jít. Jó,
české vlaječky na batozích fungují a jako pašeráci drog nebo
zbraní fakt se svými spálenými ksichty nevypadáme.
V San Juanu
přijíždíme na malý terminál a musíme se přesunout na jiné
autobusové stanoviště asi 5 km daleko, odkud jezdí linkové busy
do Alajuely, kde musíme řidiče upozornit, že chceme vysadit u
letiště. Místní nám radí, ať nechodíme pěšky, že je čtvrť
kolem terminálu nebezpečná, a že se tu přepadává, ať raději
jedeme taxi. Necháme si poradit a taxi nás proveze kolem
povalujících se Nikaragujců. Taxikář o nich mluví jako o
Nica's, říká že jsou zdrogovaní nebo opilí, a že je to velký
problém Costa Ricy.
Na letiště
dorážíme kolem páté a hned se nás ujímá informátor, který
nám přivolá free převoz do autopůjčovny, kde máme zabukované
SUV Daihatsu Bego s náhonem na všechny čtyři na osm dní. Asi po
tři čtvrtě hodině pro nás přijíždí minivan a odváží nás
do Alajuely do kanceláře autopůjčovny NU. Rezervace je O.K.,
opravdu sympatický a ochotný Kostaričan vyplňuje papíry a
informuje nás o pojištění a záruce, kterou požadují. To nám
spadne brada, protože chtějí 5000 USD, o čemž na bookingu nebyla
zmínka. Kdepak bychom vzali takové peníze, panáčku? My jsme z
republika čeka! Navíc, máme na kartě omezený limit, takže tohle
neprojde. Patovou situaci ale zachraňuje Martinka svým milým
úsměvem a dotazováním, jakože co teď tedy jako budeme dělat?
Nakonec se dostáváme na garanci 700 USD, ale musíme zrušit
objednávku přes internet, což je u společnosti někde v USA a
uzavřít smlouvu přímo s autopůjčovnou. Velmi ochotně nám
pomáhá personál i z vedlejší autopůjčovny, protože musíme
vytisknout mou objednávku, ještě že sebou vozím USB klíč, a
odeslat do USA faxem. Vše proběhne a jde se platit. Ouha! Martinky
kartu to nebere, prý je asi zablokovaná. Tak to jsme už opravdu
šokovaní. Jenže my si vždy poradíme! Na mé kartě ještě
prostředky jsou, sice nevím, jaký mám limit, rychle počítáme,
co jsme kde vybírali a vypadá to, že by to mělo stačit. Zadávám
PIN a... (pokračování příště)
Nebudu napínat,
nakonec všechno dobře dopadlo a po hodinovém bloudění po
pravoúhlých ulicích Alajuely nacházíme náš hostel a roztřeseně
upadáme po půlnoci do říše Morfea.
Žádné komentáře:
Okomentovat