Naším zájmem pro
dnešní den byla rezervace Selvatura. Jde o primární mlžný
prales, kde je možné projít asi 3 km tour po zavěšených mostech
nad korunami stromů. K tomu si ještě přidáváme zahradu
kolibříků. Vstáváme brzy, abychom byli v parku mezi prvními.
Snídani v hotelu nám schovají. Ze Santa Eleny je to do parku asi
půl hodiny cesty autem, opět po šílené cestě. Samozřejmě, že
to přejedu, protože všude jsou nějaké vstupy do jiných parků.
Zřejmě každý, kdo zde získal v minulosti kus pralesa, z toho
udělal rezervaci a vybírá vstup. Selvatura má být vyjímečná
pro svůj nedotčený biotop a navíc ty zavěšené mosty, to nás
láká. Nakonec přijíždíme na parkoviště v půl osmé a jsme tu
první. Ještě není horko. Projdeme recepcí a vstupujeme do
pralesa. Vede tudy jediná cesta, která je z betonových kamenů.
Nedá se nikam odbočit ani zabloudit. Postupně přecházíme
zavěšené mosty a pozorujeme prales v různých jeho tzv. Patrech.
Je zde vlhko, ze stromů visí liány, větvě jsou ověšeny mechem.
Ptáci zpívají a vydávají různé zvuky, které jsou pro nás
překvapivé, např. vrzání kovové branky. Celkem příjemná
procházka, navíc tím, že jsme zde zcela sami. Tour zakončujeme v
zahradě kolibříků, což je prostor s krmítky. Jsou to takové
láhve s nějakým nektarem, uzpůsobené tak, aby kolibřík mohl
vnořit svůj dlouhý zobák do otvoru, kde nektar saje pomocí
dlouhého jazýčku. Úžasná podívaná, jako jsme ještě
neviděli. Jsme totiž přímo mezi poletujícími kolibříky, kteří
nám bzučí křidélky kolem hlav. Jsou různobarevní a velmi
rychlí, ale ulovit snímek nedá práci, protože jich ke krmítkům
naletává nespočet. Začínají se objevovat první turistické
skupiny s průvodci, a tak toto místo opouštíme.
Od dvou hodin máme
objednanou projížďku na koních na Lindora Farm, asi deset minut
za městem, směrem na Puntarenas. Zlákalo nás, že vyjížďka je
1,5 hodiny s hodinovou zastávkou u teplých jezírek. Před druhou
pro nás přijíždí auto a odváží nás na farmu. Jsme tu jen my
dva a nijak se tu s tím nepářou. Rovnou na koně, bez přileb, se
základními pokyny. To kdybych věděl, vzal bych si klobouk,
vypadal bych stylově. Jako průvodce máme asi jedenáctiletého
kluka. Našim koníkům se moc nechce. Jsou nějací unavení.
Sestupujeme stezkou, která je prašná a samý kámen. Koně jdou
opatrně, jako když soumaři vezou náklad cenného hedvábí. O
nějakém rychlejším pohybu nelze uvažovat, protože podkovy po
kamenech kloužou. A tak je to až k řece, kde jsou sice krásná
teplá jezírka na koupání, s vyjímkou asi padesátimetrové
rovinky, kde jsme mohli přidat. Počítá se s tím, že se tu
budeme hodinu koupat a pak pojedeme pro změnu zase těmi kamenitými
cestami nahoru. Je nám těch koníků líto. Po chvilce se
rozhodujeme, že se koupat nebudeme a pojedeme zpět. To kluka
překvapilo a musel volat mobilem domů, co má dělat. Nakonec se
tedy pomalinku vracíme vzhůru a už si ani nevychutnáváme okolní
krásnou krajinu a hory, protože se snažíme být v sedle co
nejlehčí. Tady jsem pochopil, co to je dřít jako kůň. Když nás
průvodce vede na další kamenitou stezku vedoucí prudce asi
kilometr dolů, otáčím koně a navrhuji, že se vrátíme. V sedle
jsme určitě hodinu a jen stoupáme nebo klesáme. My jsme se chtěli
na koních „vyřádit“, a to tady nejde. Vracíme se jinou
cestou, která je ke konci konečně rovná, tak svého koně pobídnu
a poklusem dokončíme etapu před závěrečným sestupem ke stájím.
Tam na nás čeká malé občerstvení, jugo, káva a sušenky.
Zítra nás čeká
delší přesun směrem na Puntarenas, a pak do nejmenšího parku
Manuel Antonio. Dnes jsme si již zabukovali hotely na naší cestě
až do konce pobytu v Costa Rice, všechny za 35 USD každý. Prostě
se zadařilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat