Tělu je potřeba
dodat energii, tak snídáme rýži s fazolemi a vajíčka. Loučíme
se s Cordobou a jedeme směrem na Rivas a dále na San Jorge, ze
kterého je to 1 km do přístavu. Hned se nás tam ujímají
organizační agenti, kteří v tom zmatku nasměrují cizince ke
správnému okénku. U jednoho zaplatíme za auto a za nás, u
druhého nějaký přístavní poplatek. Dohromady za zpáteční
trajekt necelých 50 USD. I v Nikaragui se platí buď Cordobas nebo
USD. V přístavu jsme měli rezervaci na 12,00 hod., s autem musíme
být půl hodiny předem. Trajekty jezdí téměř každou hodinu,
ostrov je vzdálený 17 km a cesta trvá 1,5 hodiny. Nalodění aut
je pozpátku, musím nacouvat přesně ke kraji, navádí mě zkušený
navigátor a komunikuje se mnou pouze posunky a očním kontaktem,
jako potápěč amerického námořnictva. Vedle mě se napasuje
nákladní automobil a Jeep, celkem sedm aut.
Jízda po jezeře by
měla být na trajektu v pohodě, ale fouká silný vítr a vlny jsou
jako na moři. Rezignuji a plním přání svého žaludku. Pouštím
se s chutí do žvýkaní „protiblicí“ žvýkačky. Uvědomuji
si, že pro to cestování docela trpím!
Již z přístavu
jsou v dáli vidět dvě dominanty ostrova Ometepe. Dva obrovské
vulkány, každý v jedné části ostrova, který ze shora vypadá
jako přesýpací hodiny. Čím víc se k ostrovu přibližujeme, tím
je pohled, zejména na ten vyšší vulkán, impozantnější. Po
vylodění se v oblasti kolem přístavu, kde je spoustu obchodů,
hostelů a restaurací nezdržujeme a pokračujeme k nejužšímu
místu „přesypacích“ hodin, kde máme ubytování v hotelu
Chico Largo. V této oblasti jsou jen dva hotýlky, pěšky je to z
přístavu dálka, tak si užíváme venkovského klidu a pár
místních vesničanů. Cestovatelů je tu opravdu jen pár, laguna
jezera pár kroků od verandy, stále pofukuje větřík tak, že by
komára nevyhnal. Pokoj je asi 60 m2, čistý, vzdušný, klimatizace
za příplatek, jediný nedostatek je, že koupelna se záchodem je
oddělena jen těžkým závěsem. Takže, když je závěs
rozhrnutý, jeden může ležet v posteli a povídat si s druhým, co
sedí na záchodě, navíc bez prkýnka. Ty tu prý v rezortu nejsou
na žádném pokoji. Jsme s Martinkou sice jedno tělo, jedna duše,
ale tento typ sdílení nemusíme. Ještě, že je tu tak veliká
veranda!
Odpoledne si
dojednáváme na zítra půjčení koní na vyjížďku kolem vulkánu
a pak se zajedeme vykoupat na jednu z velkých pláží na ostrově,
kde zároveň v místní občerstvovně povečeříme. Já si dám
zeleninovou polévku, ve které byly snad všechny druhy místní
zeleniny a Marťa si dá rybu. Obě jídla chuťově fantastická,
ceny srovnatelné s českými. Vařit tady všude umí dobře.
Mangový jugo naturales nesměl na závěr chybět. Ještě se
pocachtáme v jezeře a vracíme se na hotel. Z vedlejšího hotýlku
k nám doléhají zvuky živé latino hudby, nad hlavou nám občas
zakňourá gekon. Hada jsme naštěstí ještě nepotkali.
Žádné komentáře:
Okomentovat