5.3. Los Rancheros

Tak jako včera Martinka navrhla Canopy, já navrhl trip na koních. V recepci nám doporučili agenturu Los Lagos. Prý jí vlastní hodně bohatí lidé, provozují hotel a lázně, o koně se dobře starají a jsou dobře živení. Projížďka není nebezpečná, je po úpatí sopky Arenal a trvá něco málo přes dvě hodiny. Marťa na koni nikdy neseděla, tak se trochu bojí. Kromě nás se na projížďku ještě přihlásili čtyři důchodci z Kanady a když jsme je viděli, říkali jsme si, že to nebude tak hrozné, když oni na to jdou. No, dva z nich v půli cesty odpadli pro bolesti zad a nechali se odvézt zpět na základnu.

Vydáváme se na koních ze stájí přes pastviny směrem k sopce a pomalu se seznamujeme s ovládáním koníků. Martinka sedí na Makareně, já na Muněcovi. Zatímco se ostatní tváří bezradně a nechají koně, ať jdou svým tempem, Marťa už pobízí Makarenu ke cvalu. Chová se v sedle, jako by se v něm narodila. Panoramata, která můžeme obdivovat, jsou z koňského hřbetu opravdu úchvatná, je trochu zamračeno, takže příjemné klima.

Po vystoupání na vrchol , na jednu z mnoha vyhlídek na sopku, jsme sesedli a nechali sebe i koně odpočinout a poté sestupovali k horskému jezeru. Přesto, že jsem Muněka pobízel, Marťa byla stále vpředu, tedy i první v jezeře. Koníci se zde trochu ochladili a pokračovali jsme dál, lesní cestou, kde se páslo stádo krav. Průvodce nás pobídl, ať do nich vjedeme cvalem, což byl povel pro Marťu. Jako zkušený honák se stala součástí stáda a hnala ho vpřed. To jsem čuměl. Chybělo jí jen laso nad hlavou. Hnát krávy byl tedy opravdu ten TOP zážitek, který se jen tak nenaskytne a my byli z tohoto výletu zcela nadšení. Po návratu do stájí se loučíme a jedeme zabalit na hotel.

Po obědě už zase s jinými koňmi pod kapotou uháníme dál, směrem na Monteverde, kde je další národní park a mlžný primární prales. Ubytování máme zamluvené. Opouštíme La Fortunu a ta se s námi loučí asi po deseti kilometrech smečkou divokých nosálů, kteří vyšli z lesa a u silnice přehrabují hlínu a hledají něco na zub. Auta zastavují a nikdo si nenechá tuhle podívanou ujít. Jsou zde vůdčí samci i mláďata, piští a skřehotají a stále se o něco perou. Do Monteverde je to kolem jezera Arenal asi 130 km, posledních 35 už není silnice, ale uježděné oraniště. Místní obyvatelé brání výstavbě silnice a snaží se o zachování původního rázu krajiny. Z La fortuny jsme v Monteverde – Santa Eleně za 3 hodiny a i náš penzion Savegre Inn po chvíli nacházíme. Je to skromné ubytování, rodinná atmosféra a opět milý a ochotný personál.

Večer se s konečnou platností rozhodujeme, že koupíme letenky ze San Jose do Managui. Dvakrát jsem je rezervoval, pro prokázání se na hranicích, rezervaci nechal vždy propadnout. Teď je chceme opravdu koupit. Postup už znám, tak jen zaplatit kartou na Internetu a opět ouha! Karta nepřijata! Peníze by na ní měli být, tak co zas! Zapínám mobil, abych se dostal na svůj účet a tomu bych nevěřil, banka zrovna teď provádí údržbu internet bankingu, a to až do šesti do rána našeho domácího času. To je prostě pech! Tak ráno se uvidí. Zase jsem díky tomu zjistil, že O2 má perfektní rooming i tady v Costa Rice, i když volání by stálo asi 56,- Kč za minutu. Dobrá informace, to se hodí.