25.3. Tři starty a tři přistání

V pět hodin ráno nás manžel Karly z hotelu Balcón Real odvezl na letiště. Cesta netrvala ani pět minut. Poslední rozloučení z Nikaraguou, ani se nám nechce končit letošní trip. Zmírňuje to jenom to, že před sebou máme ještě příjemný týden u přátel ve Vermontu. Takže odbavit, projít přísnou prohlídkou a nástup před sedmou do letadla, směr Miami. Před nástupem si ještě Martinku vyberou na osobní prohlídku, zřejmě vypadá jako „květinová dívka“, co se rozhodla pašovat kilo marihuany. No nic. V Miami máme dost času, stihneme se přesunout na vzdálený vnitrostátní terminál, ovšem až po vyřízení vstupních formalit do USA a krátkém pohovoru s úředníkem, který musí vědět zcela vše, jen se diví, že já nic neříkám, tak se ptá Marti, jestli taky mluvím. Tedy jsem mu plynulou „američtinou“ řekl, že moje žena je můj tlumočník, a pak už koketoval jenom s ní a dal pokoj.

V Miami máme opět štěstí na zdržení letů, kdy ten náš je zpožděn o hodinu. Tak se potloukáme po letišti a čekáme. Nakonec odlétáme do New Yorku, na letiště J.F.Kenedy. Opět velké přesuny, naštěstí máme dost času. Jenom některým cestujícím, díky zpoždění, uletěla letadla. My musíme najít terminál Jet Blue Airlines, kde máme rezervovány letenky do Burlingtonu, aby nám je vytiskli. Terminál najdeme bez problémů, jsou to dvě stanice Skytrainem. Ovšem u přepážek Jet Blue je asi padesát lidí. Opět se radujeme, že máme dost času. U přepážky letenky získáme rychle, ale musíme znovu projít pasovou kontrolou a prohlídkou. Zde, zřejmě díky Velikonočním svátkům, je fronta, dlouhá asi tři sta metrů, kroutící se mezi ohrazením. Odhaduji to na šest set cestujících. Scanovací zařízení pod náporem zavazadel kolabuje, lidem by při standardním procesu kontroly uletěla letadla. Tři vojáci s automatickými puškami prostor sice střeží, ale pochybuji, že kdyby měl nějaký blázen v kufru výbušninu, že by na to přišli. Nebyl to příjemný pocit v tom davu. Nakonec letištní policie změní taktiku kontroly, vše se dává rovnou na pás pod roentgen, rychle projít scanerem, ráz na ráz, za chvíli jsme na druhé straně. Martinka se v tuto chvíli dokázala za plného provozu převléknout do teplejšího oblečení, což vyžadovalo vypakovat celý batoh, který si pěkně rozložila na zemi v koutu jednoho gatu. Připadáme si trochu jako imigranti. A náš let? Opět hodinu zpoždění. Třikrát změna gate!

V Burlingtonu přistaneme až hodinu po půlnoci. Přeletěli jsme dvě časová pásma a naše organizmy už neví, kolik je opravdu hodin. Náš přítel Chas nás čeká, vrháme se na něj s radostí ze setkání a pak už nás odváží do Middlebury. Zítra vaříme guláš s houskovým knedlíkem a sejde se hodně strávníků, musíme se alespoň trochu vyspat.

30.3. odlétáme zpět z Burlingtonu do New Yorku a v noci přes Londýn do Prahy, kde přistaneme 31.3. Naviděnou, všichni drazí doma!

24.3. Zase ta Managua

Managua je velká, rušná, rozlehlá, ale nemá žádné historické centrum. Stará Managua byla zničena zemětřesením, lidé jí opustili a dnes pár ruin zajímá možná turisty, ale v této oblasti není radno chodit sám, zejména večer. Managua je sice hlavní město, ale původně se o tento statut prala města León a Granada. Nakonec, aby se to vyřešilo smírně, stalo se hlavním městem třetí, tedy Managua.

Ráno odcházíme na autobus, který má zastávku kousek od hotelu a chceme se podívat na největší trh Roberto Huembes v Managuii. Jízdné je 2,50 Kč a jsme tam za 15 minut. Tržiště – mercado – je velké, prodává se tu vše, od ryb až po náhradní díly na auta. Máme ale smůlu. Začaly svátky – Velikonoce – a tak je mnoho krámků zavřených. Podle mapy máme druhý cíl, Metro centrum, o čemž jsme se domnívali, že je nějaká centrální oblast. Musíme se tam přesunout taxi, protože je to dost daleko a autobusem pro nás komplikované. Naštěstí taxi tu nejsou moc drahá, ale stejně smlouváme. Metro centrum je ovšem jen velké nákupní středisko a jsou tu také rychlá občerstvení. Dáme si zmrzlinový shake a přemýšlíme, kam dál. Nejlepší nápad je, informovat se v luxusním hotelu vedle nákupního centra. Tam se dozvídáme, že tu žádné centrum města opravdu není. Necháme se tedy ještě odvézt k jezeru Nicaragua, které je toxické, ale na jeho břehu je pikniková area, kam jezdí lidé z města posedět v malých restauracích a na procházky kolem jezera. I zde si dáme ovocný shake a chystáme se vrátit zpět do našeho hotelu. Máme to hodně daleko, tak se nakonec rozhodujeme, že opět zkusíme taxi. První to z cenou přestřelil, necháváme ho tedy svému osudu. Druhý byl vstřícnější a když ho Marťa atakovala s jasným požadavkem na cenu, nakonec podlehl. Jen jsem koukal, jak Martince ti chlapi podléhají a jdou jí na ruku. Zkrátka, ženské kouzlo, já bych jel za jednou tak větší cenu.

Odpoledne již jen relaxujeme, dopisuji blog a balíme. Ráno bychom měli být v pět na letišti a čeká nás dlouhý den, kdy musíme přeletět až do Burlingtonu, což je na severu USA, blízko kanadských hranic, kde se setkáme s americkými přáteli, vzdálenými příbuznými Martinky a zůstaneme pár dní v Middlebury. A také se setkáme s teplotou o čtyřicet stupňů nižší.

23.3. Na rybářské lodi

Ráno je Martinka na nohou již od pěti. Jde na pláž, loučit se s rájem. Naší chajdu musíme opustit do deseti, aby jí stihli připravit. Budou Velikonoce a přijedou noví hosté. Ostrov se zaplní do poslední postele. My musíme odjet. Zvykli jsme si tady. Na všechno. Na hady na banánové plantáži, na ještěrky běhající po stropě i po stěnách, na leguány v zahradě, na křičící ptáky, na místní lidi. Využívám poslední chvíle a v houpací síti mezi stromy relaxuji a připravuji se na cestu. Máme zabaleno, zbývá jen se rozloučit s Mateem a jeho kreolskou ženou Nymfou, s naším kuchařem. Hasta luego! Adios!

Na přístavním molu již čeká několik lidí. Ještě je čas, tak stihneme v přístavním baru přečíst nejnovější emaily a vypít poslední ovocné jugo. Najdeme prodavačku lístků, která si opíše naše pasy a ve 13,40 odplouváme. Nejprve nás ale malý člun, Panga, přetransportoval na hlubší moře, kde kotvila velká rybářská loď. S vyšplháním po jejím pravoboku nám pomáhala posádka a celé to vypadalo jako záchranná operace. Moře bylo opravdu rozbouřené, některé vlny měly určitě tři metry. Opět přišla na řadu moje antiblicí žvýkačka, a tak jsem sedmdesáti minutovou plavbu zvládl bez úhony. Na Big Corn Island z lodi vyskakujeme jako první a už z paluby domlouvám taxikáře na molu. Teď jde o čas. Náš taxi vyjíždí z přístavu jako první a za necelých deset minut jsme na letišti. Ještě, že jsme v Karibiku! Tady není nic přesně. Nakonec má naše letadlo opět půl hodiny zpoždění, a tak se uklidňuji v odletové hale, která je jen o trochu větší, než náš obývák. Martinka sedí zadkem v hale, nohy má na přistávací dráze a vyhlíží to naše letadlo jako zpožděný autobus. No problem!

Do Managui přiletíme někdy před šestou, letiště už známe, povečeříme zde a vydáme se pěšky do našeho posledního útočiště blízko letiště, hotelu Balcón Real. Cena za noc je necelých třicet USD i se snídaní, na letiště nás pozítří ráno odveze taxi za pět USD. Podle Google maps, to je od letiště asi jeden km, ve skutečnosti asi dva. Z batohama se to zdá nekonečné, měli jsme jet taxi. Již za tmy a s pomocí místních hotel nacházíme a vítá nás majitelka, velice milá a usměvavá Karla, která jako by byla dvojče mojí sestry Andrey. Neuvěřitelné! Hotel má domácí prostředí a perfektní WiFi, což je na cestách dost důležité. Ubytujeme se a hned žhavíme PC, abychom vyřídili potřebné.

22.3. Úplněk

Je úplněk nebo skoro. Zvedá se vítr a moře reaguje na měsíc vlnami. Někdy to vypadá, že přichází El Niňo. Při ranní procházce objevíme u přístavního mola na sloupu vyhlášku pobřežní stráže. Je to ve Španělštině, ale vydedukujeme, že se něco děje. Rychlé čluny přepravující pasažéry na Big Corn Island nesmí od 21. do 24. převážet lidi. Ptáme se tedy přímo vedle na kapitanátu, kde se jen dozvíme, že žádná Panga, to jsou ty čluny, ale velká bárka. Čas vyplutí se nemění, ale už jsme znejištění, abychom se včas dostali na velký ostrov a neuletělo nám letadélko do Managui. Potřebujeme víc informací, které dostaneme až večer, od našeho pana domácího Matea. Před dvěma měsíci byly také takové vlny a Panga, kterou řídil ostřílený kapitán, se ve vlnách převrátila. Třináct lidí, včetně dětí, které se nikdy nenašly, se utopilo. Celý ostrov a lidé včetně turistů, byl v šoku. Nedalo se nijak z ostrova dostat, čtyři dny byli všichni uvězněni, přebukovávali lety, museli měnit plány. Od té doby tu vládne maximální obezřetnost, protože se zde nikdy nic takového nestalo. Jménem se zapisuje každý pasažér a na přepravu ve vlnách byly povolány rybářské lodě, lovící humry. My máme to štěstí, že zrovna nyní nastala ta situace a poprvé přepravu převzaly tyto lodě. Problém je jen v tom, že člun jede 20 minut, loď 70 minut. Návaznost na letadlo je porušena. Ještě večer se musíme rozhodnout na základě informací od Matea, zda budeme stíhat první ranní loď v 6,30, potom ale budeme na Big Cornu čekat do 16,30 na let, a nebo to riskneme a k odletu přifrčíme 40 minut před startem. Vzhledem k tomu, že letiště na Big Cornu jsme očíhli, odbavení je zde ráz na ráz, a protože nejsme měkoni, riskneme to. Zítra jenom poprosíme Matea, aby na letiště zavolal a řekl jim o našem problému. Sám Mateo tvrdí, že určitě nebudeme jediní, což si myslím také. Před spaním ještě s Marťou dáváme dohromady plán B a C a usínám těžce, s neurotickými záškuby, za kvílení větru a hučení moře, ve kterém je občas možné zaslechnout nářek nezvěstných obětí. V ráji je blaze, ale i ráj se dokáže proměnit v peklo.

21.3. Fotopostřehy z cesty

20.3. Jak to vidím já

Je neděle a na ostrově to není poznat. Čas tu má zcela jiný rozměr. Abychom neshnili, každé ráno kolem osmé opouštíme naší chatrč a vydáváme se z pustiny do jediné ostrovní vesnice, kde se dá ulovit nějaká snídaně, protože u nás kuchař přichází až kolem oběda. Je to procházka asi 4 km tam a zpět. Očividně nám to prospívá a je to vlastně součást denního programu. Po návratu Marťa většinou skončí na pláži a já se pohybuji mezi chajdou a pláží, sem tam. Válet se v písku není můj šálek kávy. Pozoruji tedy ještěrky a leguány, houpu se v síti a občas i usnu. V podvečer nám náš kuchař připraví vždy nějakou specialitku a buď potom jdeme znovu do vesnice, kvůli internetu, nebo už jen tak relaxujeme na verandě a pozorujeme cvrkot. Protože v sedm je tma jako v ranci, bývají večerní návraty z vesnice malým dobrodružstvím s čelovkama. V odrazu světla se třpytí stovky zadečků nočních pavoučků všude kolem a náhodný černý ostrovan dokáže ve tmě také pěkně vylekat. Zvykáme si velmi rychle na tento způsob zahálčivého života. Bez internetu, televize a telefonu, jen sami se sebou.

19.3. Šli jsme džunglí i pralesem

18.3. Jak to vidí Martinka

Drazí milí všichni doma!

Tak jsme v ráji, odříznuti od světa, doslova a do písmene. Jak jsme si libovali, že jim tu perfektně maká internet první den, všechno se změnilo druhý den, kdy se vyčerpal nějaký limit a vypadá to, že bude připojení zase až v neděli. Nám by to ani nevadilo, kdybychom si nepotřebovali rezervovat ubytování v Managui na 2 noci před odletem. Managua je strašné bludiště, šílený mumraj a Ivan se osypává, jen když slyší název města, neb má stále v živé paměti, jak tam trávil čas v autě ve strašné zácpě. Nikde není ani jedna cedule určující směr a značka na letiště je až v tu chvíli, kdy to letiště už beztak vidíš. Ke všemu je letiště asi 11 km od centra a my odlétáme v 7 hod ráno, rozumějte musíme tam být v 5 hodin ráno, tak to bude docela fuška najít ubytování, spíš blíž než dál, od letiště. Ale my to dáme, jsem si jistá.

Ale teď zpět k ráji. Je to fakt jak vystřižené z toho nejluxusnějšího časopisu lákajícího turisty do nejkrásnějších destinací u moře. A ke všemu to fakt tady tak v reálu vypadá. Bydlíme v chatce s WC, sprchujeme se ve společné koupelně, máme svou verandu, Ivan se houpe na houpacím křesle na verandě, moře je asi 30 vteřinovou procházkou džunglí pod námi a s nejkrásnější pláží, jakou jsem kdy viděla. Nádherný písek, palmy, málo lidí..., jako fakt málo. Bar o kousek dál, Ivan se houpal v hamace mezi palmami ve stínu, neb se zas včera lehce připálil při naší procházce podél pláží a z té hamaky mi objednává do lehátka vychlazený drink z ovoce plný ledu. Servíruje mi to mladý, krásný Kreolec a já mávám s díky pánovi, který to platí, jako Ivanovi. Pak se líně protáhnu s kšiltem chránícím mi obličej a odskočím se zase smočit do průzračného, modrého Karibiku. Fakt úplně kýč, ale vůbec to nepřikrášluji, vypadá to přesně tak.

Kolem domečku nám pobíhá spousta malých ještěrek, taky jeden leguán a viděla jsem i malou myšku, kozu, psy a jednoho dvoumetrového hada. Ptáčci poletují po krásné zahradě, nemá to chybu.

Mužný kreolský kuchař je připraven k našim službám, přichází po ránu a vaří dle přání, až do 7 večer. Hned na začátku nám řekl, že udělá cokoliv, i třeba sendviče, ale ve skutečnosti, že on je specialista na ryby a mořské plody. Udělal by i kuře, ale po pravdě, my s Ivanem právě hledáme to, co on nabízí. Včera jsem mu pro sichr řekla, že hubneme a že máme zájem jen o ryby, krevety a zeleninu, ukazovala jsem mu naše břicha, aby nám nedával tu rýži, fazole a výborný chleba, který tu ke všemu servírují. Jsou to pak obrovské porce a to nepotřebujeme. Vzal to doslova a udělal nám k večeři opečenou rybu se zeleninou, česnekem v tamarindové omáčce a k tomu vedle ještě užasnou vařenou zeleninu. Bylo to neskutečně dobré a tu tamarindovou omáčku jsme vypili z talíře nakonec, protože by byla škoda ji nechat.

Dnes jsem mu nahodila, že ve stejný čas si dáme krevety a nechala jsem na něj, aby navrhl, jak je připraví. Byl strašně srandovní, povídal, že by je jako mohl udělat v tomatové omáčce, ale že bychom mohli být potom jako nafouklí, a že tedy vzhledem k té naší dietě doporučuje, udělat je v kokosové omáčce a zeleninu - 2 x tolik než normálně, místo té rýže, po které bychom tloustli, dá vedle na talířek. Tak dietněji mi to nezní, ale už se na to strašně těšíme.

Po večeři vezmeme čelovky a půjdeme přes ostrov do kavárny s wifi, abychom našli ten hotel v Managui, poslali přání Billovi k 80 narozeninám, měl je včera, doufám kluci, že jste nezapomněli napsat přání, jak jsem Vám avizovala, pošleme tenhle dopis a snad se podaří Ivanovi protáhnout i pár fotek, které tady udělal, ze kterých uvidíte tu nádheru, kterou my tady zažíváme. V noci se tu spí božsky, pod moskytiérou, jen občas slyšet palmové listy, jak se třou o střechu a prohánějící se ještěrky nebo leguány.

Prostě jak by řekl Honzík, máme se famfárově!

17.3. V ráji beze slov

16.3. Cesta do ráje

Poslední noc v Granadě a dnes nám v 11,00 letí z Managui malé letadlo na Corn Island. Corn Islands (Kukuřičné ostrovy) jsou dva ostrovy v Karibském moři při pobřeží Nikaragui. Ten menší a malebnější Little Corn Island má 2,9 km2 a my jsme si ho vybrali již v Praze. Cestou e-mailu jsme napsali do ekoresortu DoBeDo a zamluvili ubytování v nejhezčí části tohoto karibského ostrůvku na celý týden.

Teď se ale musíme dostat do Managui na letiště, vrátit auto a vyzvednout v bankomatu ještě nějaké peníze. Vstáváme brzy, protože silnice nejsou značené a jet znovu přes Managuu se mi opravdu nechce. Martinka naposledy vyzpovídá pana domácího a díky tomu přijedeme do rent caru v dobrém čase. Při vracení auta Marťa dává najevo svou nespokojenost s tím, že v něm nebyl hever, přebírající technik je trochu v rozpacích, ale je milý. Musí nás ještě převést na letištní terminál, kde je kancelář a tam nám odblokují jistinu. Tam to Marťa znovu probírá se slečnou u přepážky, ta zavolá zpět technikům, jak je to možné. Je nám sděleno, že hever je standardně u těchto vozů pod sedadlem řidiče. Tak to jsme tedy trochu za paka, ale dobrá zkušenost. Přesuneme se na vnitrostátní terminál, kde odbavíme batohy a máme hodně času na vše.

Odlety letadel se nám letos moc nedaří. Chytáme jedno zpoždění za druhým. I tento náš odlet má nakonec třičtvrtě hodiny zpoždění. To se nakonec projeví v tom, že na Big Corn Island, kde malá letadla přistávají, už nestihneme navazující člun na malý ostrov. Další nám jede až za tři hodiny. Navíc musíme čekat, až se otevře pokladna, abychom si včas koupili lístky, protože na člun se vejde jen 40 lidí. I toto úskalí jsme nakonec překonali a v půl páté se můžeme nalodit ve zmatku a boji o lavici na člunu. Karibik je naštěstí zrovna klidný jako návesní rybník, takže třicetiminutovou plavbu zvládnu bez problémů. Můžeme vstoupit do ráje karibské atmosféry. Půl hodina pěšky na severní stranu ostrova skrze domorodá obydlí a džungli už je hračka. Nacházíme náš rezort, vyřídíme formality a můžeme jít bydlet. Dřevěná chatrč s verandou v klasickém Nika stylu, vlastní záchod a umyvadlo, sprchy sdílené v bambusové chýši, třicet sekund na krásnou, bílou pláž s palmami a Kanaďan Mateo jako domácí. Víc nepotřebujeme a jdeme se, později za svitu měsíce, ponořit do modré a průzračné vody Karibského moře.

15.3. Zatčeni v Leónu

První dobrá ranní zpráva byla, že pan domácí nám účtuje pokoj za 30 USD na noc. Druhá, že dnes si dáme výlet do asi 100 km vzdáleného města kultury a vzdělanosti, Leónu. Při zpáteční cestě Martinka naplánovala koupání v sopečném jezeře Xiola, asi 20 km od Managui, přes kteerou stejně musíme tam i zpět. Tam je to dobré, v Managui trochu zaškobrtneme, ale Martinina komunikace s řidiči a lidmi na ulici je stejně hodnotná, jako GPS navigace. Do Leónu dorazíme po krásné silnici před polednem, a protože zase nikde žádný ukazatel na centrum, orientuji se podle jakési turistické cedule, ukazující směr. Proti mě jede v protisměru nějaký šílený taxikář a troubí jako pomatený. O pár metrů dál na mě kdosi ukazuje, že jedu ulicí v protisměru. Hned to otáčím, ale ruka zákona na motorce si tuhle příležitost nenechá přeci ujít. Policista je drsný, strohý, komisní. Já dělám blbce, co vůbec nerozumí tomu, proč se obtěžuje v takovém vedru vycházet na sluníčko. Dělám, že nerozumím, ale oba s Marťou víme, že teď skončíme v Leónském vězení. Můj mezinárodní řidičák končí v policistově kabele a direktivně ukazuje, ať jedeme za ním. Aha, tak na komisařství, překladatel, deportace, možná i napichování na kaktusy! Zajedeme z hlavní ulice hned do vedlejší, kde není žádný provoz, žádní svědci. Tady policista zastaví, my též. Teď je to už trochu jiné. Pomalu se sbližujeme. Možná by z nás byli i kámoši. Vytahuje nějaký formulář, zadrží řidičák, než zaplatíme v bance pokutu atd., přestupek je jasný, viděl to na vlastní oči. Říká to španělsky, já říkám „Si, si“, kajeme se už oba s Marťou, on měkne, Marťa prosí, já začínám vytahovat i nějaké španělské slovíčko, lžeme, jako když tiskne, že jsme v Nikaragui první den, že máme málo peněz. Marťa škemrá, jestli bychom to nemohli zaplatit jemu, on že ne, že je policista, úřední osoba, když v tom na něj Marťa udeří nejsilnější zbraní ze své slovní zásoby – kvanto vale! Asi tři vteřiny se to v něm pere, naznačuje, že je to na nás. Já už vidím, jak si nechá dát ty peníze a hned nás zase zatkne za podplácení. Ale situace se vyvíjí pozitivně. Nejdřív mi vrátí řidičák. Úřední úkon ukončen. Pak mi do okénka podá destičky, kde jsou na jedné straně španělské věty, na druhé anglický překlad. Asi pro komunikaci s cizinci, když něco provedou. Naznačuje, ale my to chápeme, že jako do nich ty penízky. Dávám tam 130 Cordobas a koukám na něj, jestli jako jo nebo víc. On se tváří, že nevím, jestli je to málo nebo hodně. Risknu to, zavírám destičky, prachy z toho koukaj, Marťa na mě, ať je přehnu, ať to není vidět, tak jo, přehýbám, destičky vracím policistovi. Než bys řekl švec, otočil se na zadním kole a byl fuč! 130 Cordob je asi 150 Kč, takže jsme z toho vyvázli na výtečnou. Bony a Clyde mohou vstoupit do města!

León má moc pěkné historické centrum. Navštívili jsme nejstarší školu ve Střední Americe, založenou v první polovině 17. st., byla zrovna plná dětí a studentů, kteří měli polední přestávku, všichni v uniformách. Škola má více jak 70 učeben a je pro celé město základní i střední. Hned naproti je největší katedrála ve Střední Americe, kde je možné za 3 USD nahlížet celé město z její bílé střechy. Poseděli jsme u kávy, ochutnali kvalitní místní sýry, na trhu si užili mrkvový a mandarinkový shake. Milé město se zcela jinou atmosférou, než např. Masaya.

Vracíme se zpět směrem na Managuu, tentokrát jinou silnicí, abychom se dostali ke kráterovému jezeru Xialo. Bude to znamenat, že budeme poté muset projet celou Managuu.

S pomocí místních, které opět Martinka vyvolává přímo z auta, nakonec jezero objevíme a vykoupeme se v jeho průzračné vodě. Slunce zapadá a je čas se vrátit.

Projíždíme Managuu. Kolem silnnice, dokonce i nad ní, je milion poutačů na všechno možné, dokonce i na krávy. Ukazatel na Granadu ani jeden. Chci vytáhnout navigaci, ale Marťa mi to zatrhne se slovy: „To dáš!“ Udělala to ale jen proto, aby mohla mluvit s lidma a řidičema, a volat na ně to svoje: „olá, porfavór....“

Managuou jsme projížděli hodinu a půl v neskutečném pekle. Takový chaos, hluk klaksonů, davy lidí, předjíždění, podjížení, motorky z leva, z prava, autobusy, kamiony, psy, to je nejhorší černá můra každého evropského řidiče. Bez navigace? Nikdy! S Marťou? Hračka!