7.3. Manuel Antonio

Po snídani se loučíme se Santa Elenou a čeká nás cesta skoro 200 km do Manuel Antonia. Sjíždíme z hor, z 1500 m.n.m., po prašné, kamenité cestě a ještě fotíme mystická panoramata. Máme z penzionu láhev od vody naplněnou kávou na cestu. Káva nám tu chutná, je výborná. Prostě domácí produkce.

Po deseti kilometrech se dostáváme na asfaltovou silnici a jedeme směrem na Puntarena's. Venkovní teplota oproti horskému klimatu je znatelně vyšší. Teploměr na tachometru ukazuje 36 stupňů. Čím víc se blížíme k moři, teplota ještě roste. V městečku Jaco nám auto omyje krátký tropický liják a po dvanácté jsme v našem dalším hostelu Pura Vida. Je to jeden z těch klasických baťůžkářských, jednoduchých hostelů, nám se líbí právě pro tu atmosféru. Velké překvapení nás čeká, když vejdeme do recepce a tam nás velmi hlasitě a srdečně vítá děvče, které s námi cestovalo z Panamy do Costa Ricy busem. Cestuje takto od září 2015 a teď je zrovna tady v recepci na brigádě. Šikulka se jmenuje Katarina a je z Německa. Jak sama prohlásila, lidé se na cestě mají potkat dvakrát. Poradila nám, jak se dostat na jednu z nejhezčích pláží a dala základní info o místě. Protože je na ubytování ještě brzy, necháváme batohy v recepci a sjedeme asi 4 km do Queposu, kde se chceme najíst a hlavně najít bankomat. V Queposu se nedá zaparkovat, všude samá zóna na karty, Praha by se nemusela stydět. Nechávám auto stát na parkovišti před supermarketem, protože jsem se zeptal staršího pána, o kterém se domnívám, že je to hlídač, má na krku nějakou cedulku, jestli zde můžu 30 min. stát. Hlídač parkoviště, zdá se, proti tomu nic nemá. Vyrážíme rychle do centra, nacházíme bankomat, nikdo tu není. Vložíme kartu, nejprve Martinky, a po zadání částky hláška, že jsme překročili denní limit! Vkládám svojí, a ta samá zpráva! No to mě poser! Ještě, že tu můžeme mluvit sprostě. Nakonec zkouším vybrat 100 USD a to dostanu, poté i z druhé karty. Víc ani Ň. Otáčíme se od bankomatu a za námi fronta víc jak deseti lidí. Trochu jsme to tu zašpuntovali. Nerozumíme tomu, proč se k nám ty banky takhle chovají, ale maňana, jde se na oběd. Ten byl opět výborný i s tamarindovým bebidas naturales. Jen mě trochu překvapilo, že u vedlejšího stolu se ládoval náš hlídač parkoviště a při odchodu se na nás usmál a zamával, pak se vydal opačným směrem od supermarketu. Hm, asi to nebyl hlídač.

Po ubytování vyřídíme emaily s USA, kde končíme naší cestu a ještě kontroluji, zda již máme potvrzenou letenku do Managui. Nemáme. Zase problém na obzoru. Budu to muset večer komunikovat s prodejcem. Raději se jedeme podívat na tu krásnou pláž a nejsme zklamaní. Moře jako kafe, písek bílý, slunce již slabé. Jenom není žádný rozdíl mezí tím, zda je člověk ve vodě, či na břehu. Vysoká vzdušná vlhkost způsobuje, že jsme pořád mokří. Ještě v sedm večer je stále 30 stupňů. Trochu jako v sauně.