V pět hodin ráno
nás manžel Karly z hotelu Balcón Real odvezl na letiště. Cesta
netrvala ani pět minut. Poslední rozloučení z Nikaraguou, ani se
nám nechce končit letošní trip. Zmírňuje to jenom to, že před
sebou máme ještě příjemný týden u přátel ve Vermontu. Takže
odbavit, projít přísnou prohlídkou a nástup před sedmou do
letadla, směr Miami. Před nástupem si ještě Martinku vyberou na
osobní prohlídku, zřejmě vypadá jako „květinová dívka“,
co se rozhodla pašovat kilo marihuany. No nic. V Miami máme dost
času, stihneme se přesunout na vzdálený vnitrostátní terminál,
ovšem až po vyřízení vstupních formalit do USA a krátkém
pohovoru s úředníkem, který musí vědět zcela vše, jen se
diví, že já nic neříkám, tak se ptá Marti, jestli taky mluvím.
Tedy jsem mu plynulou „američtinou“ řekl, že moje žena je můj
tlumočník, a pak už koketoval jenom s ní a dal pokoj.
V Miami máme opět
štěstí na zdržení letů, kdy ten náš je zpožděn o hodinu.
Tak se potloukáme po letišti a čekáme. Nakonec odlétáme do New
Yorku, na letiště J.F.Kenedy. Opět velké přesuny, naštěstí
máme dost času. Jenom některým cestujícím, díky zpoždění,
uletěla letadla. My musíme najít terminál Jet Blue Airlines, kde
máme rezervovány letenky do Burlingtonu, aby nám je vytiskli.
Terminál najdeme bez problémů, jsou to dvě stanice Skytrainem.
Ovšem u přepážek Jet Blue je asi padesát lidí. Opět se
radujeme, že máme dost času. U přepážky letenky získáme
rychle, ale musíme znovu projít pasovou kontrolou a prohlídkou.
Zde, zřejmě díky Velikonočním svátkům, je fronta, dlouhá asi
tři sta metrů, kroutící se mezi ohrazením. Odhaduji to na šest
set cestujících. Scanovací zařízení pod náporem zavazadel
kolabuje, lidem by při standardním procesu kontroly uletěla
letadla. Tři vojáci s automatickými puškami prostor sice střeží,
ale pochybuji, že kdyby měl nějaký blázen v kufru výbušninu,
že by na to přišli. Nebyl to příjemný pocit v tom davu. Nakonec
letištní policie změní taktiku kontroly, vše se dává rovnou na
pás pod roentgen, rychle projít scanerem, ráz na ráz, za chvíli
jsme na druhé straně. Martinka se v tuto chvíli dokázala za
plného provozu převléknout do teplejšího oblečení, což
vyžadovalo vypakovat celý batoh, který si pěkně rozložila na
zemi v koutu jednoho gatu. Připadáme si trochu jako imigranti. A
náš let? Opět hodinu zpoždění. Třikrát změna gate!
V Burlingtonu
přistaneme až hodinu po půlnoci. Přeletěli jsme dvě časová
pásma a naše organizmy už neví, kolik je opravdu hodin. Náš
přítel Chas nás čeká, vrháme se na něj s radostí ze setkání
a pak už nás odváží do Middlebury. Zítra vaříme guláš s
houskovým knedlíkem a sejde se hodně strávníků, musíme se
alespoň trochu vyspat.
30.3. odlétáme
zpět z Burlingtonu do New Yorku a v noci přes Londýn do Prahy, kde
přistaneme 31.3. Naviděnou, všichni drazí doma!
Žádné komentáře:
Okomentovat