25.3. Tři starty a tři přistání

V pět hodin ráno nás manžel Karly z hotelu Balcón Real odvezl na letiště. Cesta netrvala ani pět minut. Poslední rozloučení z Nikaraguou, ani se nám nechce končit letošní trip. Zmírňuje to jenom to, že před sebou máme ještě příjemný týden u přátel ve Vermontu. Takže odbavit, projít přísnou prohlídkou a nástup před sedmou do letadla, směr Miami. Před nástupem si ještě Martinku vyberou na osobní prohlídku, zřejmě vypadá jako „květinová dívka“, co se rozhodla pašovat kilo marihuany. No nic. V Miami máme dost času, stihneme se přesunout na vzdálený vnitrostátní terminál, ovšem až po vyřízení vstupních formalit do USA a krátkém pohovoru s úředníkem, který musí vědět zcela vše, jen se diví, že já nic neříkám, tak se ptá Marti, jestli taky mluvím. Tedy jsem mu plynulou „američtinou“ řekl, že moje žena je můj tlumočník, a pak už koketoval jenom s ní a dal pokoj.

V Miami máme opět štěstí na zdržení letů, kdy ten náš je zpožděn o hodinu. Tak se potloukáme po letišti a čekáme. Nakonec odlétáme do New Yorku, na letiště J.F.Kenedy. Opět velké přesuny, naštěstí máme dost času. Jenom některým cestujícím, díky zpoždění, uletěla letadla. My musíme najít terminál Jet Blue Airlines, kde máme rezervovány letenky do Burlingtonu, aby nám je vytiskli. Terminál najdeme bez problémů, jsou to dvě stanice Skytrainem. Ovšem u přepážek Jet Blue je asi padesát lidí. Opět se radujeme, že máme dost času. U přepážky letenky získáme rychle, ale musíme znovu projít pasovou kontrolou a prohlídkou. Zde, zřejmě díky Velikonočním svátkům, je fronta, dlouhá asi tři sta metrů, kroutící se mezi ohrazením. Odhaduji to na šest set cestujících. Scanovací zařízení pod náporem zavazadel kolabuje, lidem by při standardním procesu kontroly uletěla letadla. Tři vojáci s automatickými puškami prostor sice střeží, ale pochybuji, že kdyby měl nějaký blázen v kufru výbušninu, že by na to přišli. Nebyl to příjemný pocit v tom davu. Nakonec letištní policie změní taktiku kontroly, vše se dává rovnou na pás pod roentgen, rychle projít scanerem, ráz na ráz, za chvíli jsme na druhé straně. Martinka se v tuto chvíli dokázala za plného provozu převléknout do teplejšího oblečení, což vyžadovalo vypakovat celý batoh, který si pěkně rozložila na zemi v koutu jednoho gatu. Připadáme si trochu jako imigranti. A náš let? Opět hodinu zpoždění. Třikrát změna gate!

V Burlingtonu přistaneme až hodinu po půlnoci. Přeletěli jsme dvě časová pásma a naše organizmy už neví, kolik je opravdu hodin. Náš přítel Chas nás čeká, vrháme se na něj s radostí ze setkání a pak už nás odváží do Middlebury. Zítra vaříme guláš s houskovým knedlíkem a sejde se hodně strávníků, musíme se alespoň trochu vyspat.

30.3. odlétáme zpět z Burlingtonu do New Yorku a v noci přes Londýn do Prahy, kde přistaneme 31.3. Naviděnou, všichni drazí doma!

24.3. Zase ta Managua

Managua je velká, rušná, rozlehlá, ale nemá žádné historické centrum. Stará Managua byla zničena zemětřesením, lidé jí opustili a dnes pár ruin zajímá možná turisty, ale v této oblasti není radno chodit sám, zejména večer. Managua je sice hlavní město, ale původně se o tento statut prala města León a Granada. Nakonec, aby se to vyřešilo smírně, stalo se hlavním městem třetí, tedy Managua.

Ráno odcházíme na autobus, který má zastávku kousek od hotelu a chceme se podívat na největší trh Roberto Huembes v Managuii. Jízdné je 2,50 Kč a jsme tam za 15 minut. Tržiště – mercado – je velké, prodává se tu vše, od ryb až po náhradní díly na auta. Máme ale smůlu. Začaly svátky – Velikonoce – a tak je mnoho krámků zavřených. Podle mapy máme druhý cíl, Metro centrum, o čemž jsme se domnívali, že je nějaká centrální oblast. Musíme se tam přesunout taxi, protože je to dost daleko a autobusem pro nás komplikované. Naštěstí taxi tu nejsou moc drahá, ale stejně smlouváme. Metro centrum je ovšem jen velké nákupní středisko a jsou tu také rychlá občerstvení. Dáme si zmrzlinový shake a přemýšlíme, kam dál. Nejlepší nápad je, informovat se v luxusním hotelu vedle nákupního centra. Tam se dozvídáme, že tu žádné centrum města opravdu není. Necháme se tedy ještě odvézt k jezeru Nicaragua, které je toxické, ale na jeho břehu je pikniková area, kam jezdí lidé z města posedět v malých restauracích a na procházky kolem jezera. I zde si dáme ovocný shake a chystáme se vrátit zpět do našeho hotelu. Máme to hodně daleko, tak se nakonec rozhodujeme, že opět zkusíme taxi. První to z cenou přestřelil, necháváme ho tedy svému osudu. Druhý byl vstřícnější a když ho Marťa atakovala s jasným požadavkem na cenu, nakonec podlehl. Jen jsem koukal, jak Martince ti chlapi podléhají a jdou jí na ruku. Zkrátka, ženské kouzlo, já bych jel za jednou tak větší cenu.

Odpoledne již jen relaxujeme, dopisuji blog a balíme. Ráno bychom měli být v pět na letišti a čeká nás dlouhý den, kdy musíme přeletět až do Burlingtonu, což je na severu USA, blízko kanadských hranic, kde se setkáme s americkými přáteli, vzdálenými příbuznými Martinky a zůstaneme pár dní v Middlebury. A také se setkáme s teplotou o čtyřicet stupňů nižší.

23.3. Na rybářské lodi

Ráno je Martinka na nohou již od pěti. Jde na pláž, loučit se s rájem. Naší chajdu musíme opustit do deseti, aby jí stihli připravit. Budou Velikonoce a přijedou noví hosté. Ostrov se zaplní do poslední postele. My musíme odjet. Zvykli jsme si tady. Na všechno. Na hady na banánové plantáži, na ještěrky běhající po stropě i po stěnách, na leguány v zahradě, na křičící ptáky, na místní lidi. Využívám poslední chvíle a v houpací síti mezi stromy relaxuji a připravuji se na cestu. Máme zabaleno, zbývá jen se rozloučit s Mateem a jeho kreolskou ženou Nymfou, s naším kuchařem. Hasta luego! Adios!

Na přístavním molu již čeká několik lidí. Ještě je čas, tak stihneme v přístavním baru přečíst nejnovější emaily a vypít poslední ovocné jugo. Najdeme prodavačku lístků, která si opíše naše pasy a ve 13,40 odplouváme. Nejprve nás ale malý člun, Panga, přetransportoval na hlubší moře, kde kotvila velká rybářská loď. S vyšplháním po jejím pravoboku nám pomáhala posádka a celé to vypadalo jako záchranná operace. Moře bylo opravdu rozbouřené, některé vlny měly určitě tři metry. Opět přišla na řadu moje antiblicí žvýkačka, a tak jsem sedmdesáti minutovou plavbu zvládl bez úhony. Na Big Corn Island z lodi vyskakujeme jako první a už z paluby domlouvám taxikáře na molu. Teď jde o čas. Náš taxi vyjíždí z přístavu jako první a za necelých deset minut jsme na letišti. Ještě, že jsme v Karibiku! Tady není nic přesně. Nakonec má naše letadlo opět půl hodiny zpoždění, a tak se uklidňuji v odletové hale, která je jen o trochu větší, než náš obývák. Martinka sedí zadkem v hale, nohy má na přistávací dráze a vyhlíží to naše letadlo jako zpožděný autobus. No problem!

Do Managui přiletíme někdy před šestou, letiště už známe, povečeříme zde a vydáme se pěšky do našeho posledního útočiště blízko letiště, hotelu Balcón Real. Cena za noc je necelých třicet USD i se snídaní, na letiště nás pozítří ráno odveze taxi za pět USD. Podle Google maps, to je od letiště asi jeden km, ve skutečnosti asi dva. Z batohama se to zdá nekonečné, měli jsme jet taxi. Již za tmy a s pomocí místních hotel nacházíme a vítá nás majitelka, velice milá a usměvavá Karla, která jako by byla dvojče mojí sestry Andrey. Neuvěřitelné! Hotel má domácí prostředí a perfektní WiFi, což je na cestách dost důležité. Ubytujeme se a hned žhavíme PC, abychom vyřídili potřebné.

22.3. Úplněk

Je úplněk nebo skoro. Zvedá se vítr a moře reaguje na měsíc vlnami. Někdy to vypadá, že přichází El Niňo. Při ranní procházce objevíme u přístavního mola na sloupu vyhlášku pobřežní stráže. Je to ve Španělštině, ale vydedukujeme, že se něco děje. Rychlé čluny přepravující pasažéry na Big Corn Island nesmí od 21. do 24. převážet lidi. Ptáme se tedy přímo vedle na kapitanátu, kde se jen dozvíme, že žádná Panga, to jsou ty čluny, ale velká bárka. Čas vyplutí se nemění, ale už jsme znejištění, abychom se včas dostali na velký ostrov a neuletělo nám letadélko do Managui. Potřebujeme víc informací, které dostaneme až večer, od našeho pana domácího Matea. Před dvěma měsíci byly také takové vlny a Panga, kterou řídil ostřílený kapitán, se ve vlnách převrátila. Třináct lidí, včetně dětí, které se nikdy nenašly, se utopilo. Celý ostrov a lidé včetně turistů, byl v šoku. Nedalo se nijak z ostrova dostat, čtyři dny byli všichni uvězněni, přebukovávali lety, museli měnit plány. Od té doby tu vládne maximální obezřetnost, protože se zde nikdy nic takového nestalo. Jménem se zapisuje každý pasažér a na přepravu ve vlnách byly povolány rybářské lodě, lovící humry. My máme to štěstí, že zrovna nyní nastala ta situace a poprvé přepravu převzaly tyto lodě. Problém je jen v tom, že člun jede 20 minut, loď 70 minut. Návaznost na letadlo je porušena. Ještě večer se musíme rozhodnout na základě informací od Matea, zda budeme stíhat první ranní loď v 6,30, potom ale budeme na Big Cornu čekat do 16,30 na let, a nebo to riskneme a k odletu přifrčíme 40 minut před startem. Vzhledem k tomu, že letiště na Big Cornu jsme očíhli, odbavení je zde ráz na ráz, a protože nejsme měkoni, riskneme to. Zítra jenom poprosíme Matea, aby na letiště zavolal a řekl jim o našem problému. Sám Mateo tvrdí, že určitě nebudeme jediní, což si myslím také. Před spaním ještě s Marťou dáváme dohromady plán B a C a usínám těžce, s neurotickými záškuby, za kvílení větru a hučení moře, ve kterém je občas možné zaslechnout nářek nezvěstných obětí. V ráji je blaze, ale i ráj se dokáže proměnit v peklo.

21.3. Fotopostřehy z cesty

20.3. Jak to vidím já

Je neděle a na ostrově to není poznat. Čas tu má zcela jiný rozměr. Abychom neshnili, každé ráno kolem osmé opouštíme naší chatrč a vydáváme se z pustiny do jediné ostrovní vesnice, kde se dá ulovit nějaká snídaně, protože u nás kuchař přichází až kolem oběda. Je to procházka asi 4 km tam a zpět. Očividně nám to prospívá a je to vlastně součást denního programu. Po návratu Marťa většinou skončí na pláži a já se pohybuji mezi chajdou a pláží, sem tam. Válet se v písku není můj šálek kávy. Pozoruji tedy ještěrky a leguány, houpu se v síti a občas i usnu. V podvečer nám náš kuchař připraví vždy nějakou specialitku a buď potom jdeme znovu do vesnice, kvůli internetu, nebo už jen tak relaxujeme na verandě a pozorujeme cvrkot. Protože v sedm je tma jako v ranci, bývají večerní návraty z vesnice malým dobrodružstvím s čelovkama. V odrazu světla se třpytí stovky zadečků nočních pavoučků všude kolem a náhodný černý ostrovan dokáže ve tmě také pěkně vylekat. Zvykáme si velmi rychle na tento způsob zahálčivého života. Bez internetu, televize a telefonu, jen sami se sebou.

19.3. Šli jsme džunglí i pralesem