Ráno,
po včerejším vyčerpání z ďábelského panamského slunce, je
velmi pomalé. Rozbolavěly se odřeniny a kůže je na některých
místech dost zarudlá a každý krok je bolestivý. Jsem spálený
vlastně jen za krkem a na nártech, ale stačí. Marťa je v pohodě,
alespoň to tvrdí. Řeší to Brufen, abych mohl vůbec odjet. V
8,00 odjíždí mikrobus od místního supermercada do Las Tablas,
kde cca po tři čtvrtě hodině jízdy musíme přestoupit na další
mikrobus do Chitré. Spojení se nám daří navazovat tak, že jen
přestupujeme z busu do busu. Z Las Tablas je to zase jen tři čtvrtě
hodiny, jízdné je asi 4 USD. Z Chitré na bus terminálu de Herera
máme zase štěstí, přestupujeme rovnou na stejném terminálu do
busu do Santiaga, cesta asi hodina a půl a v Santiagu honem na další
přestup, za dvacet minut odjíždí autobus do Davida, což je druhé
největší město Panamy, odkud se přejíždí po Panamerika's
highway do Costa Ricy. Cesta do Davida trvá asi 5 hodin v šíleném
autobuse bez klimatizace s otevřenými okny. Připadal jsem si jak v
sauně, kde mi do obličeje z každé strany někdo fouká horký
vzduch z fénu zapnutého na plný výkon. Ale to ještě není
konec. Plánujeme, že po příjezdu proběhneme Davidem a najdeme
nějaké elektro, kde bychom mohli koupit nějaký fotoaparát. Jenže
okolí autobusového terminálu v Davidu je rozpálené tržiště,
nic přívětivého. Vyptáváme se, kde je centrum, z batohy na
zádech se prodíráme tím mumrajem, všude odpadky a auta. Nakonec
skončíme v prodejně s mobilními telefony, těch je tu nejvíc,
kde dostaneme informaci, že v centru města foto prodejnu nenajdeme,
že musíme do obchodní zóny, která je místním autobusem, opět
mikrobus, a že je to asi 15 min. Hledáme stanoviště busu,
nacházíme a vyrážíme. Ptám se místních, kde to je, kde máme
vystoupit a oni nás upozorní. Ale průvodčí, že ne, že tady
ještě ne, protože jsme mu řekli cílovou stanici, tak myslí, že
jedeme tam. Než se domluvíme, jsme asi o pět stanic dál a musíme
se vracet. Tentokrát už najisto, nacházíme velký obchod Pana
Foto a úspěšně pořizujeme digitální fotoaparát, vodě odolný!
do 8 metrů! Honem zpátky na terminál a na autobus do Boquete, opět
asi hodinu a půl jízdy. Starý školní autobus je při našem
příchodu zcela zaplněný, ale průvodčímu to nevadí. Strká nás
dozadu, pak ukáže na jednoho cestujícího aby se zvedl a pustil
mučačitu sednout mezi. Marťa nechce, ale je to příkaz. Sedí
mezi dvěma chlapama a já na sedačce za ní, taky s dvěma, ale na
kraji, na půl zadku, stejně jako ten přede mnou, co se musel
zvednout. No, bylo nám ho moc líto, celou cestu se kroutil, protože
na sedadlo se vejdou tak max. dva evropské zadky. Za chvíli mi už
bylo líto i mě samotného, protože po celodenním kodrcání ještě
sedět na půlce zadku...
V
šest večer jsme konečně v Boqute. Horské městečko v blízkosti
vulkánu Barů má konečně příjemný ráz panamského venkova. Je
tu citelně chladněji, musíme vyndat mikiny. Po deseti hodinách
cestování jsme na kov, oteklé nohy jak konve a teď ještě najít
ubytování. Martinka se svým Lonely Planet má tip, já ten hostel
vidím hned padesát metrů od nás na náměstíčku. Tohle musí
vyjít! Dál už se nedoplazím! Vyšlo to, hotel Mamalena má volný
pokoj. Jsme zachráněni! Backpacker's navždy!
Žádné komentáře:
Okomentovat