Je krásné ráno. V
7,00 již snídáme pod košatým mangovníkem a po snídani se
přesouváme na pláž Iguana místním taxi za 2,50 USD. Je to asi 4
km, ale pěšky se nám to jít nechce. Na pláži musíme chytit
nějakého rybáře, ti prý vozí turisty na ostrov Iguana, což je
rezervace s bílou pláží. Místní cestovka chce za převoz 70 USD
na osobu, rybáři 70 USD za člun. Když někoho seženeme k sobě,
ušetříme. Musíme mít sebou pasy nebo jejich kopie pro strážce
ostrova, kde ještě zaplatíme 10 USD za osobu.
Na pláži Iguana se
nám hned nabízí příjemný starší rybář, a že už tam má
jednoho turistu. Seznamujeme se s mladým Kolumbijcem, což je
výhoda, protože umí španělsky i anglicky, takže domluva s
rýbářem je bez problémů. Moře je v přílivu, vlny ideální
pro surfaře a my nasedáme v plovacích vestách na šestimetrový
člun. Letos jsem vybaven, mám žvýkačky proti mořské nemoci, a
tak žvýkám jako kráva o život. Protože jedeme proti vlnám a
větru, cesta trvá asi 40 min a toro rodeo je proti tomu legrační
natřásání. Překonáváme dvoumetrové vlny a skáčeme do
dvoumetrových prohlubbní. Žvýkačka je super! Bez ní bych byl po
deseti minutách v bezvědomí a musel by pro mě přiletět
vrtulník. Rybář – el kapitan, bravurně kličkuje mezi vlnami a
nehne brvou. Martinka s Kolumbijcem vypadají, že se jim to líbí a
v záplavě sprchy mořské vody živě konverzují. Na ostrově
vystoupíme ze člunu a jdeme se zapsat ke stráži. Protože na
ostrově není žádný servis, vezeme si 5 litrů sladké vody. Tedy
el kapitán s ní právě odjíždí! Běžím zpátky do vody a
mávám na něj a ukazuji, že piji. Pochopí to! Vrátí se a jsme
zachráněni před potupnou smrtí gringos.
Ostrov Iguana má
asi 1 km x 0,5 km. Jsou na něm v podstatě dvě bílé pláže,
jinak je to rezervace s hnízdištěm ptáků. Skoro nikdo tu není a
hlavní pláž je dostatečně velká, abychom měli svoje soukromí.
Jdeme se podívat na protější stranu ostrova, kde je menší pláž
sevřená mezi pobřežními hladkými a černými skalisky. S
kamerou v ruce ochutnávám louži ve skále, je to takové příjemné
minijezírko a už se vidím, jak se v něm cachtám. První krok je
jako „koleda, koleda Štěpáne..“, nohy nahoru, hubou dolů.
Instinktivně dávám ruce před sebe. Obě. Naše drahá Sony kamera
se koupe v Atlantiku. (Ondro, promiň, že jsem ti hudroval, když
jsi utopil tablet.)
Sice jsme hned
vyndali baterku, opláchli sladkou vodou a nechali na sluníčku
vysychat, ale přestože jsem jí odpoledne na pokoj rozebral, díky
šroubováčku pana domácího, zřejmě odešla do věčných
lovišť. Poslední naděje je servis v Praze. No, a abychom to měli
ještě veselejší, spálili jsme se jako dvě topinky v
topinkovači. My jsme tedy duo.
škoda :( V.
OdpovědětVymazat